Jak vám bylo, když jste se dozvěděl, že Michaela Petráska zdravotní problémy nepustí do brány a vy se stáváte novou jedničkou?
Nejdříve jsem měl smíšené pocity. Určitě jsem neměl radost, že Pety je zraněný, vypadalo to vážně. Potom jsem si říkal, jak to bude, jestli přijde někdo nový, nebo jestli dostanu víc příležitostí. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Z individuálního pohledu jsem byl rád, že můžu chytat, ale takové nešťastné události, jaké potkaly Petyho, spoluhráčům nikdy nepřeju.

Najednou to na vás stálo. Stabilního parťáka jste neměl, chyběl vám?
Dá se říct, že asi chyběl. I když Pety tady ještě býval. Chodil do posilovny, snažil se aspoň hýbat, jak jen to šlo. Gólmany, kteří ke mně pak přišli, jsem vesměs znal, ať už z reprezentace nebo z předchozích let v Přerově. Nebylo těžké s nimi vytvořit brankářskou dvojici. Je pravda, že to bylo takové rozházené, což asi nebylo úplně ideální. Ale když někdo přišel, byl nastavený podobně jako já. Soustředili jsme se na každé utkání, bez ohledu na ostatní zápasy.

Michael Petrásek sám přiznal, že do sezony šel pod injekcemi. Počítal jste už dopředu s tím, že byste mohl odchytat více zápasů?
V hlavě jsem to měl, ale nevěděl jsem, jestli přijde někdo místo Petyho. Počítal jsem s dvěma variantami. Buď, že přijde zkušenější gólman jako byl Pety, nebo že to bude více stát na mě. V klubu se nakonec rozhodli pro druhou variantu a já jsem se tomu snažil přizpůsobit.

Vám se zranění v sezoně vyhýbala, že?
Musím říct, že štěstíčko se mě drželo, musím to zaklepat (úsměv). Zranění se mi vyhýbala, snažil jsem se pečovat o tělo, hlídat si vitamíny. Věděl jsem, že jsem tady skoro sám a už by pak bylo těžké shánět další dva brankáře.

O to víc jste se o sebe staral?
Na jednu stranu určitě ano. Hlavně jsem nechtěl oslabit tým. Měl jsem štěstí, že jsem nebyl zraněný.

Pro dvacetiletého kluka musí být taková situace ohromný nápor na psychiku, je to tak?
Jak už jsem dříve říkal, byla to zatím nejnáročnější sezona, jakou jsem v Přerově měl. V průběhu sezony jsem se s tím ale dokázal vyrovnat. Na konci to gradovalo, už jsem na to pomalu ani nemyslel.

Na výkonech brankářů to přitom v Přerově pravidelně stojí…
Snažil jsem se nepřipouštět si to. Jasně, tlak tam byl. Klíma (Lukáš Klimeš, pozn. red.) se dvakrát stal nejlepším brankářem soutěže, Káca (Ondřej Kacetl, pozn. red.) měl také nejlepší čísla, pak s Třincem vyhrál extraligu. Bylo to náročné jak na psychiku, tak na fyzičku. Vyrovnat se klukům, kteří za Přerov chytali přede mnou, bylo dost těžké.

Čím si vysvětlujete, že se Zubři pravidelně mohou opřít o tak kvalitní brankáře?
Jedním z hlavních důvodů je způsob, jakým se tady s brankáři pracuje. Jirka Sklenář to má nastavené v podstatě jako v extralize, co jsem teď měl možnost vidět v porovnání s Kometou. Ať už se bavíme o trénincích na ledě, mimo led nebo přípravě u videa na soupeře, nájezdy a všechno možné. Jirka si i vybírá kluky, kteří sem chodí. Jde vidět, že si vybírá dobře.

Zpátky k vám. Jak v tak obtížné pozici vypadala pomoc od spoluhráčů?
Pomáhali mi tím, že nijak extrémně neřešili, že je to postavené na mladém gólmanovi. Když už to zmínili, dělali si z toho spíš srandu, než že by mě dostávali pod ještě větší tlak. Sranda je fajn, ale pak musíte obstát na ledě. Řekl bych, že výsledky jsem měl dobré. Škoda zápasů na konci, že jsme v play-off nešli dál.

O vás se říká, že jste klidná síla. Kolikrát jste se během sezony přistihl, že jste se rozčílil?
Klidná síla (úsměv)… Rozčílený jsem byl často, nebo minimálně ve více zápasech. Asi nejvíc to gradovalo v únorovém domácím zápase se Šumperkem. To už bylo hodně náročné. Nechtělo se moc bránit a padalo hodně gólů. Trochu to na mě dolehlo, ale pak jsem si to vyříkal i sám se sebou a bylo to v pohodě.

Ani jednou jste nebyl střídán, pouze jste jednou nuceně střídal zraněného Daniela Krále (v únoru na ledě Pardubic B – pozn. red.). Byl ale právě únorový zápas proti Šumperku tím, ve kterém byste se nejradši nechal vystřídat?
Kdyby jenom vystřídat. Na tomhle zápase bych nejradši vůbec nebyl, ani na tribuně. Vyšlo to ale, jak to vyšlo. Ani jsem si ten zápas nechtěl zpětně rozebírat, jak to běžně dělám. Všechno jsem si sám se sebou vyjasnil. Měl jsem mentální zkrat, který už se pak naštěstí neopakoval.

V základní části jste měl třetí nejvyšší úspěšnost zákroků ze všech prvoligových brankářů – přes 93 procent. Byl to právě odraz vaší psychické vyrovnanosti?
Do každého zápasu jsem šel stejně. I z hlediska rituálů, pořád jsem je opakoval. Zároveň jsem nebral tak velký ohled na to, jak může zápas dopadnout, jestli můžu nebo nemůžu něco pokazit. Pokaždé jsem si říkal, že budu dělat to nejlepší, co umím. Od toho se pak odvíjí, jak zápas dopadne.

Jste velkým fandou fotbalové Slavie a v uplynulé sezoně jste vychytal dvě čistá konta proti hokejové Slavii. Náhoda?
Jasně, že ne (úsměv). Ne, teď vážně, náhoda to opravdu byla. Slavii sice ve fotbale fandím, ale od hokejové Slavie ji mám úplně odtrženou. Asi to bylo hlavně tím, že nám Slavia jako soupeř seděla. Ve všech čtyřech zápasech jsme ji porazili. Za dvě čistá konta jsem byl rád, pak se ještě povedlo jedno v předkole s Frýdkem.

Právě tam jste proti sobě stanuli tři statisticky nejlepší brankáři základní části. Za Frýdek v prvním zápase chytal Vojtěch Mokry, ve druhém utkání zase Patrik Švančara.
Muselo se to brát jako souboj brankářů – už podle toho, jak to dopadlo v základní části. Hlavně to ale byly dva zápasy, které nám vyšly. Spadlo nám tam prakticky skoro všechno, co mohlo. Štěstí tentokrát stálo při nás. V základní části to bylo naopak, tam jsme Frýdku dvakrát ani nedali gól. V předkole jsme jim to vrátili. Přišlo to ve chvíli, kdy jsme to nejvíc potřebovali.

Bylo to s rolí vás brankářů podobné i ve čtvrtfinále proti Třebíči?
Třebíč ani my jsme v základní části moc gólů nedostávali. Tři ze čtyř našich zápasů s nimi byly o jedné brance a věděli jsme, že v play-off to bude stejné. V prvním utkání nám na výhru stačil jeden gól v základní hrací době, velkou část zápasu jsme díky němu vedli. Celá série se pak hodně odvíjela od defenzivní hry a od toho, kdo udělá tu největší chybu.

V první třetině prvního utkání na přerovském ledě jste krásně poslal do úniku Jana Fencla. Nepřišlo vám ale zezadu, že se přihrávky lekl?
Spíš bych řekl, že to nečekal, on ani nikdo další. Přiznám se, že jsem ani neměl myšlenku najít Fenclíka. V reálu to vypadalo krásně, že to bylo chtěné. Ale ve skutečnosti jsem jenom chtěl dostat puk z našeho obranného pásma. Nakonec to dopadlo takhle šťastně, ani obrana Třebíče s tím nepočítala, Fenclík se tam objevil sám. Pak jsem byl nešťastný, že to nedal. Ne kvůli asistenci, ale kvůli tomu, že jsem věděl, že každý gól může rozhodnout zápas.

Dal jste mu to pak „sežrat“?
Samozřejmě, ale nebylo to nic hrozného (úsměv). V kabině jsme se nad tím spíš všichni pousmáli.

Sezonu jste si prodloužil na střídačce brněnské Komety ve čtvrtfinále play-off proti Vítkovicím, překvapilo vás to?
Věděl jsem, že mám do Brna vyřízené střídavé starty. Kometa v průběhu sezony využívala právě Pavla Jekela z Třebíče, ale ten šel dál v play-off první ligy, to samé Maxim Žukov ze Vsetína. Nakonec jsem jim tam zbyl já. Nebo zbyl, vybrali si mě (úsměv). Bylo příjemné se podívat, jak to funguje v extralize, kór v play-off.

Musel jste kvůli vyšší soutěži měnit návyky?
Ani ne, pořád jsem se snažil držet si to svoje. Soustředil jsem se na zápas, jako kdybych měl jít chytat, i když jsem byl dvojka.

Co další sezona – bude náročnější v tom, že budete muset potvrdit výkony z té předchozí?
Musím ukázat, že můžu chytat první ligu a můžu pomýšlet i na vyšší soutěže. Ale uvidíme, je to ještě daleko. Teď nás čeká letní příprava, zase pojedeme od začátku jako každý rok. Budu doufat, že další sezona bude podobná, případně ještě lepší.

Nejdůležitější asi bude nepřipouštět si, že musíte něco potvrzovat, že?
Rozhodně. Člověk se zase bude muset nastavit na to, že půjde zápas od zápasu a bude dělat, co umí. Nemá cenu brát při tom v potaz, že musíte něco dokazovat.