Jak jste s Filipem jako malí vycházeli?
Hrozně dobře, spojuje nás moc hezký vztah. Nejsme jediní sourozenci. Máme ještě staršího bráchu a další dva mladší. Jsme taková velká rodina. Pořád se navštěvujeme, trávíme spolu co nejvíce možného času. Teď je to sice těžší, když Filip čtyři sezony pobývá vesměs v zámoří. Ale když přijede domů, jsme pořád spolu.
Ostatní sourozenci také hrají hokej?
Starší brácha hrával, teď už nehraje. Mladší bráškové momentálně s hokejem začínají. Pokud je čas, chodíme s nimi na led.
Přivedli jste k hokeji jeden druhého?
Kdepak, tím hlavním hnacím motorem byl u nás vždycky taťka. Když pak mladší viděl hrát staršího, přidal se. Navazovalo to u nás. Chtěli jsme hrát všichni, každý z nás chtěl být po starším bráchovi.
Táta si doma vychoval celou pětku…
(Úsměv) Vychoval, nebo k tomu minimálně zatím směřuje. K hokeji nás prakticky nasměroval. Hlavní bylo, že nás chytl. Baví nás. Nebylo to tak, že by nás táta do něčeho nutil. Čas na zimáku jsme trávili vždycky rádi.
Do páté třídy jste s Filipem nosili každý jiné příjmení – vy Král, on Chroust. Jak jste to vnímali?
Filip má jinou maminku, ale nijak zvláštně jsme to nikdy nebrali. Ani jsme si z toho nedělali srandu. Dokonce bych řekl, že jsme se o tom snad ani nikdy nebavili. Tahle věc se u nás v rodině neřeší.
Ale vzájemné hecování se, popichování se, to se u vás řešit muselo…
Jasně (úsměv). Když jsme byli malí, v pokojíčku jsme se řezali. Pořád jsme hráli florbal a hokej. Výsledkem bylo hrozně moc rozbitých věcí a také vylámaných zubů. Ne, že bychom byli soutěživé typy. Ovšem vždycky jsme to hráli na krev. Pokaždé se bohužel něco rozbilo nebo někdo přišel k úrazu.
To vám těch zubů asi moc nezůstalo…
Vždycky to byla nehoda, nic úmyslného (úsměv). Když jsem pak šel do chlapů, většinu chrupu jsem měl složenou z umělých zubů. Těch vlastních moc nemám. Aktuálně mi chybí ještě tři zuby, musím na tom pracovat. Pořád chodím k zubaři, aby mi dali chrup do pořádku.
Kolikrát jste Filipa v hokeji porazil?
Tý jo… (zamyslí se) Když jsem před čtyřmi lety hrál za Přerov a on za Třebíč, nastoupili jsme v jednom zápase proti sobě. Bohužel se nám tehdy vyhrát nepovedlo (11. ledna 2017 Přerov prohrál v Třebíči 2:4 – pozn. red.). Alespoň jsem dal gól, na který mi brácha „namazal“. Samozřejmě jsem mu za to nezapomněl poděkovat (smích). Pak jsme spolu hráli za Třebíč, byla to asi dvě utkání. V loňské sezoně jsme opět stanuli každý na jiné straně. Filip šel do Přerova, já do Šumperka. V přípravě se nám v Přerově podařilo uspět (3. září 2020 Šumperk v MEO Aréně zvítězil 6:2 – pozn. red.). Ještě si vzpomínám, že jsme proti sobě hráli jeden přátelák. Filip za Kometu, já za Třebíč. V základní hrací době zápas skončil nerozhodně, doplňkové nájezdy vyhrálo Brno (jednalo se o přípravný duel před sezonou 2017/18 – pozn. red.). Minimálně pětkrát jsme spolu nebo proti sobě hráli.
Co máte kromě hokeje společného?
Většinou chodíme na fotbal, často grilujeme. Jak máme velkou rodinu, pořád se setkáváme.
Vaším oblíbeným jídlem jsou hovězí steaky. Chopíte se někdy nářadí a sám je na grilu připravujete?
Doteď jsem si nepřipravoval snad ani jeden hovězí steak. Užívám si, když si můžu zajít do restaurace a dát si ho. Případně nám to hodně dělá táta. Je spokojený, když nám steaky může nachystat. Ke grilování nás nepustí (úsměv).
Už vám Filip dovezl maso ze Spojených států, které jsou hovězími steaky proslulé?
To nás ještě nenapadlo, ale je to dobrý nápad. Možná Filipa zaúkoluju (úsměv).
V říjnovém videorozhovoru pro Hokej.cz se svěřil, že je skalním fanouškem seriálu Ordinace v růžové zahradě. Zapadá to i do vašeho vkusu?
Vůbec, to je prasečina. V tomhle se úplně rozcházíme. Je to zřejmě jediná věc, na kterou máme úplně odlišný názor. České seriály jdou zcela mimo mě. Koukám se na Netflix, HBO GO, případně na zahraniční seriály na odreagování, jako jsou Dva a půl chlapa, Přátelé. Tyhle věci miluju.
Byl to právě mladší bratr, kdo vám doporučil návrat do Přerova?
V Přerově jsem působil dvě sezony. Věděl jsem, do čeho jdu. Že tady hrál rok předtím brácha, na můj návrat nemělo vliv. A jestli přece jen, tak jednoznačně pozitivní.
Filip to z Přerova přes Brno dotáhl až do reprezentace, sezonu pak dohrál v AHL. Co to podle vás o přerovském klubu vypovídá?
Za bráchu jsem hrozně rád. Především, že mu Přerov dal příležitost. Vzal si jej sem, když pro něj zrovna v Brně nebylo místo. Ujal se ho a mohl se tu vyhrát. Věřím, že i on Přerovu nějakým způsobem pomohl. Uplynulou sezonu mu to určitě nastartovalo. Dopadlo to, jak to dopadlo. Nakonec byl v taxi squadu v Torontu a mohl přičuchnout k play-off.
Závidíte mu, že byl draftovaný do NHL?
Vůbec ne, naopak. Už se mě na to ptalo strašně moc lidí. My to tak prostě nemáme. Je nás pět bráchů, hrozně velká rodina. Máme to nastavené tak, že si všechno přejeme a navzájem se podporujeme. Závist u nás není, i když si to lidé mohou třeba myslet. Rodiče nás vždycky vedli ke skromnosti. Speciálně Filip navíc není typem člověka, který by někomu předhazoval, že hraje tam a tam. Skutečně máme dobré vztahy.
Sledoval jste loni Zubry o to víc, když měli nějakou dobu v kádru vašeho sourozence?
Přerov jsem sledoval od doby, co jsem odešel. I ve chvíli, kdy tu Filip ještě nebyl. Bral jsem ho jako tým, kde jsem strávil dva roky. Sledoval jsem ho, stejně jako jsem loni sledoval Třebíč, kde mám také spoustu kamarádů.
Jako soupeř jste se s Přerovem potkával čtyři roky – tři v Třebíči, jeden v Šumperku. Uvedl jste, že se vám v MEO Aréně vždycky hrálo dobře. Proč?
Hrálo se mi tady moc dobře. Pokaždé jsem chtěl podat co možná nejlepší výkon. Šlo o dobré zápasy, i když ne ve všech se nám povedlo vyhrát. Dokonce si troufnu tvrdit, že jsme víc zápasů prohráli, než vyhráli. Navzdory tomu, že jsem do kabiny vypisoval za vítězství odměny nebo svačinky (smích). Do Přerova jsem se každopádně vždycky těšil. Stejně, jako když Přerov přijel do Třebíče nebo Šumperka. Sice je to nepříjemný soupeř, ale tak jsem to nevnímal. Převážily chuť a radost, že potkám kluky, s kterými jsem hrával.
O prosincový souboj mezi Šumperkem a Přerovem jste přišel. Do rozbruslení před zápasem jste přitom naskočil, co se vám pak přihodilo?
Asi třicet sekund předtím, než běžně odcházím při rozbruslení z ledu, jsem jel kolem brány a dostal pukem do hlavy. Tvář a čelist mi hned natekly. Bylo tam podezření na otřes mozku, proto jsem odjel na pohotovost. Nakonec to ale dopadlo dobře, za dva dny už jsem hrál.
V současnosti jezdíte s Matěji Novákem a Svobodou trasu Přerov – Brno. Jak společné cesty probíhají?
Musím zaklepat, že na dálnici D1 jsme se zatím nezasekli (s úsměvem klepe). Řešíme úplně všechno. Máme štěstí, že jsme si fakt sedli. Rozumíme si a jsme dobří kamarádi. Trávíme spolu čas i mimo tréninky. Setkáváme se v Brně a chodíme si sem tam sednout na kávu nebo pivo.
Kdo je nejlepší řidič?
Já (smích). Kluci ještě neumějí řídit. Jsou mladší než já, ještě nevyježdění (smích). Ne, teď vážně. Všichni řídíme zodpovědně. Zodpovídáme jeden za druhého. Nikdo nechce, aby se někomu něco stalo. Jezdíme s rozvahou, opatrně.
