„Na Ondru jsme měli dobré reference, má velmi dobré fyzické parametry. Je mladý a perspektivní, navíc bydlí kousek od Přerova,“ říká k nové tváři v přerovském týmu sportovní manažer Zubrů Pavel Hanák.

Cubo je po Robertu Černém, Tomáši Kudělkovi, Davidu Chrobočkovi a Jiřím Krislovi pátým potvrzeným obráncem Zubrů pro příští sezonu Chance ligy. Stejně jako Černý a Chroboček drží hokejku doprava.

V juniorce finského Lukko Rauma naposledy odehrál 45 duelů, ve kterých jeden gól vstřelil a na sedm branek přihrál. Přerov se stal jeho prvním působištěm na úrovni českých profesionálních soutěží.

Cubo: Ve Finsku jsem se hodně posunul, na Přerov se těším

Do Přerova to z rodných Hranic má autem sotva půlhodinu cesty. V modrožlutém dresu ale Ondřej Cubo dosud neodehrál ani sezonu. Jeho cesty vedly jinými směry – nejprve do Moravskoslezského kraje, poté na sever Evropy. Teď však bude hanácký klub, který patří k tradičním účastníkům Chance ligy, jeho premiérovým ryze seniorským působištěm.

Za Zubry jste hrál maximálně turnajové zápasy v mládeži. Jak nyní došlo k dohodě?
Naskytla se mi nabídka, že bych mohl jít do Přerova. Původně jsem chtěl zamířit do Vítkovic, kterým v Česku patřím, ale nedopadlo to, pustily mě do první ligy. Rozhodoval jsem se mezi několika týmy a volba nakonec padla na Přerov. Projevil o mě velký zájem, slyšel jsem, že na mě získal dobré reference. Jsem za to určitě rád, z domu to mám blízko. Uvidíme, jaké to bude. Zatím znám jenom pár kluků podle jmen, třeba Míšu Postavu nebo Danyho Indráka.

S hokejem jste začal v jiném městě nedaleko Hranic – Novém Jičíně…
Důvody byly čistě praktické. Nový Jičín je z Hranic na dojezd autem blíž než Přerov, byla tam lepší cesta. Tehdy jsme s rodiči váhali mezi Přerovem a Jičínem, nakonec jsme se rozhodli pro Jičín.

Už ve dvanácti letech jste tam nastupoval za dorost, jaký to byl skok?
Hrával jsem s klukama, kteří byli o dva nebo tři roky starší. Nový Jičín ale hrál druhou nejvyšší dorosteneckou ligu, takže zase tak náročné to pro mě nebylo. Daleko náročnější pak byl přesun do Vítkovic.

Řešili jste tehdy doma i variantu s Přerovem?
Je pravda, že jsem měl víc možností a jednou z nich byl také Přerov. Pamatuju si, že jsem za něj odehrál pár zápasů na mládežnickém turnaji. Přerov ale v té době nebyl extraligový tým, a tak jsem se rozhodl pro Vítkovice. V dorostu i juniorce hrály nejvyšší soutěž a měly ambice být v tabulce nahoře.

Jak se potom zrodilo rozhodnutí odejít v šestnácti letech do Finska?
Agent přišel s nabídkou, že bych to tam mohl zkusit. Přiznám se, že jsem tehdy váhal, moc se mi nechtělo odejít z České republiky. Nakonec jsem ale zvolil přesun – i proto, že ve Vítkovicích jsem neměl až tak dobrou pozici. Finsko mi stoprocentně pomohlo, díky čtyřem letům v Lukko Rauma jsem se hodně posunul. Zpětně jsem za to moc rád.

V roce 2019 jste ještě nebyl dospělý, na co bylo nejtěžší si ve Finsku zvyknout?
Najednou jsem žil bez rodiny, musel jsem si sám vařit, prát a uklízet. První týden, čtrnáct dní jsem chtěl odjet zpátky domů, ale nějak jsem to skousnul. Měl jsem tam kamaráda z Česka, byli jsme dva, takže to pak bylo v pohodě.

Trénuje se ve Finsku jinak než v České republice?
Řekl bych, že na suchu se trénuje stejně. Zato v trénincích na ledě je mezi Finskem a Českou republikou výrazný rozdíl, asi ten největší. I v naší zemi jsou na dobré úrovni, což nedokážu úplně přesně zhodnotit, protože jsem tady dlouho nehrál. Kluci ve Finsku ale do tréninku dávají všechno, berou to jako zápas, pořád jedou na maximum. U nás do toho podle mě kluci v osmé, deváté třídě, dorostu nebo v juniorce nedávají tolik jako v zápasech.

Jak vypadalo ve Finsku hokejové zázemí?
Bylo super. V malém městě, kde žije čtyřicet tisíc obyvatel, jsme měli čtyři ledové plochy. Hokejem tam také žijí, jako v Česku. Naše extraligové týmy mají zázemí na podobné úrovni, v tom bych rozdíl nehledal.

A co váš tréninkový program?
Ve Finsku se v pondělí, úterý a ve čtvrtek trénuje dvakrát denně. Středa je volná, to děláte jen aerobické cvičení. Případně můžete využít volné ledy nebo se konají brankářské tréninky. Většina hráčů si přidává nad rámec toho, co musí. Od začátku sezony do ledna, února chodili kluci na dobrovolné tréninky pravidelně. Jak potom začalo play-off, bylo to už volnější. Soustředili jste se na to, abyste uhráli co nejlepší umístění, a více jste odpočívali. Zápasy se během sezony hrají hlavně v pátky a soboty, o nedělích máte většinou volno.

Jak to mají Finové s dovednostními tréninky?
Když jsme měli ráno led, pokaždé jsme se věnovali dovednostním cvičením, ať už na rychlost nebo na střelbu. To jsou nejzákladnější věci, které Finové pořád pilují. Hlavní bylo zkombinovat je dohromady – umět dobře bruslit a k tomu vystřelit. Pokud ovládáte obojí, padají vám tam góly.

Do Přerova přicházíte jako dvojnásobný juniorský mistr Finska…
První titul jsme získali druhý rok, co jsem ve Finsku působil. Byl to neuvěřitelný zážitek, sešli jsme se dobrá parta kluků a šli jsme si za vítězstvím. Další sezonu se nám navíc podařila obhajoba.

To vám muselo pomoci i k lepší výkonnosti, ne?
Určitě, pomohlo. První rok ve Finsku jsem ještě za juniorku nehrál. Nastupoval jsem za kategorii do 18 let, kde byly ročníky 2002 a 2003, takže jsem patřil mezi mladší hráče. Další rok jsme s juniorkou vyhráli ligu, dostával jsem hodně prostoru. Druhou mistrovskou sezonu už ho ale bylo méně, neklapalo to úplně podle mých představ. Ale aspoň jsem měl silnější motivaci dál na sobě pracovat. Do všeho jsem chodil naplno, ať už v tréninku nebo v zápasech. Poslední sezona ukázala, že to bylo jenom dobře.

Regeneraci jste si dopřával v sauně, která neodmyslitelně patří k finskému stylu života?
Finové chodí do sauny pravidelně, je také důležitá. Když máte den volna, je dobré si tam zajít, hodně se uvolníte a máte pak více energie do zápasu. Někteří kluci navštěvovali saunu i před zápasem, ale já jsem mezi takové typy nepatřil, protože jsem se potom cítil dost unavený.

Nezvažoval jste, že byste zkusil zabojovat o místo v A-týmu Lukko Rauma? Jeden zápas už za něj máte.
Popravdě ani ne. Ve finské nebo švédské nejvyšší soutěži teď působí hodně kanadských, amerických a evropských hráčů, kteří z pochopitelných důvodů odmítli dál nastupovat v KHL. Cesta do áčka byla dost těžká, měli jste tam pět, šest cizinců. Přemýšlel jsem, že bych se přesunul do jiného finského klubu, ale to nedopadlo. Proto jsem se vrátil do Česka a teď budu hrát za Přerov. Už se těším.