ONLINE >>> MUŽI: Poruba - Přerov 2:1

Grof po dvaceti letech od zlata s dvacítkou: Juniorská soutěž nás připravila lépe

Grof po dvaceti letech od zlata s dvacítkou: Juniorská soutěž nás připravila lépe
P ř e r o v – Do statistik letošního mistrovství světa juniorů se zapsali přerovský obránce Kučeřík a odchovanec Svozil. Dvacet let zpátky oblékl dres reprezentace do dvaceti let současný asistent trenéra Zubrů Jakub Grof. V Rusku se podílel na zatím posledním titulu, který Česká republika v nejstarší mládežnické kategorii získala.

„Zlato s dvacítkou vždycky zahřeje u srdce. Byl to úspěch – pro mě možná ještě o to větší, že jsem si nominaci na šampionát vybojoval v posledním půlroce," přiznává dnes devětatřicetiletý Grof, který jako obránce nastupoval za Karlovy Vary, Chomutov, Ústí nad Labem nebo Zlín.

Na juniorském šampionátu 2001 si ale zahrál netradičně v útoku. Na vlastní kůži tak zažil semifinále proti Švédsku, ve kterém branku Seveřanů hájil Henrik Lundqvist.

Jak na zatím poslední zlato české dvacítky vzpomínáte?
Vzpomínky jsou jednoznačně krásné. Z mistrovství se v dalších letech stala velká akce, na kterou se hodně zaměřují média. Sleduje ji celá NHL i celý hokejový svět. Až s odstupem času mi tak došlo, co jsme tehdy dokázali.

Koho by v té době napadlo, že je to český hokej na dlouho poslední vyhraný juniorský šampionát…
Dokonce si pamatuji, že následující rok bylo mistrovství světa v Česku. Čekal se další úspěch, ale tam už jsme poznali, že to asi nebude jen tak. Po iks letech od zlata jsem se v jednom týmu potkal s brankářem Tomášem Dubou. Říkali jsme si, že v desátém roce bude mít naše medaile nějakou cenu. Ale aby to taky nebylo dvacet let, dělali jsme si z toho srandu. Bohužel se to vyplnilo.

Proč?
Hokejový svět jde hrozně rychle dopředu. Na špici momentálně nemáme a na dvacítkách je to vidět.

Bez změn v soutěžích juniorky a dorostu špici nedoženeme

V čem jste na přelomu tisíciletí dokázali konkurovat USA, Švédsku, Finsku a v čem za nimi současní čeští junioři zaostávají?
U nás se sešly kvalitní ročníky 1981 a 1982. Vznikl silný tým. Trenér Rulík byl dokonce přesvědčený, že pokud zvládneme první zápas proti Švédům, můžeme dokázat velké věci. To se povedlo a nastartovali jsme se. Tomáš Duba v bráně předváděl neuvěřitelné věci. Celkově jsme ale měli obrovskou sílu. Byla pro mě čest být součástí takového mužstva. Vlastně jsem naskočil jenom do dvou zápasů – ve skupině proti Kazachstánu a v semifinále proti Švédsku. S odstupem času se ale ukázalo, že v týmu bylo dost kvalitních hráčů. Potom pronikli do NHL.

Dneska máme k podobnému úspěchu bohužel daleko. Není nutné chodit kolem horké kaše. Důvody známe, ale neřešíme je. Je hezké, že se svaz trochu přikrývá ekonomickou situací, kdy to vždycky končí tím, že se nám ekonomicky daří. Ale každému normálně smýšlejícímu člověku je jasné, že ekonomika postupem času také odejde. Výsledky prostě a jednoduše nebudou. Nějaké kroky k zlepšení českého hokeje se dějí a jsou dobré. Ale s těmi nejzásadnějšími, jako je snížení počtu týmů v nejvyšších soutěžích juniorky a dorostu, se bohužel nic neděje. Ve světě nám to přitom láme vaz. Dokud se nenajdou lidi, kteří řeknou ‚Hele, takhle to prostě nejde a dost.‘, nehneme se z místa. Můžeme se pak stavět na hlavu, snažit se, ale na světovou špičku se dotahovat nebudeme. Změna se musí udělat co nejrychleji, klidně už od příští sezony.

K Tomáši Dubovi – v sedmi zápasech inkasoval pouhých osm gólů, v konkurenci Ricka DiPietra či Henrika Lundqvista se dostal do All-star týmu turnaje. Byl právě on základním stavebním kamenem vašeho úspěchu?
Teď si představte, že Tomáš Duba jel na šampionát bez jediného odchytaného zápasu v mužské kategorii. Chytal juniorskou soutěž a i ta jej dokázala připravit takovým způsobem, že dostal mezi nejlepší hráče turnaje. Neuvěřitelně se mu povedl, čímž jsem možná trochu odpověděl i na předchozí otázku. Naše nejvyšší juniorská soutěž měla kvalitu. Hráči z extraligy, první ligy nebo juniorské extraligy, včetně mě, jeli na šampionát připravení. V té době nás tyto soutěže nachystaly lépe než dnes. Bohužel.

„Král Henrik" už byl ve svém

V semifinále proti Švédům jste si vyzkoušel roli útočníka, jak k tomu došlo?
V týmu vypukla menší chřipková epidemie, nachlazení, virózy. Útočníků jsme měli k dispozici méně, další pak v zápase dostal desetiminutový trest. Trenér na mě kouknul, že jdu hrát. Postavil mě na pravé křídlo. Byl jsem za tu šanci rád a těch deset minut jsem si tam odehrál.

Podařilo se vám pořádně prověřit budoucí hvězdu New York Rangers Lundqvista?
Ne, ne. Zápas skončil 1:0, jediný gól dával Zdeněk Blatný. Úžasně to trefil z přesilovky – do levého horního rohu, pokud si dobře vzpomínám. Jinak to bylo naprosto vyrovnané. Detaily si člověk úplně nepamatuje, ale už podle výsledku bylo vidět, že „Král Henrik“ už byl ve svém (smích).

Nejtěžší utkání ale muselo přijít kolo předtím. Po vítězství ve skupině jste ve čtvrtfinále narazili na Švýcarsko, proti kterému jste ve třetí třetině museli otáčet skóre…
Věděli jsme, že čtvrtfinále rozhoduje o všem. Je to zápas, který vás buď posune do boje o medaile, nebo pošle letadlem domů. Švýcaři neměli co ztratit a hráli skvěle. Pamatuji si, že se kluci po druhé třetině opravdu semkli a dali do toho vše. Výsledek jsme otočili na 4:3, tým se uklidnil a semifinále i finále odehrál skvěle.

Medaile si vážím čím dál víc, ale nechci ji přeceňovat

Nejproduktivnějším hráčem mistrovství se stal s deseti body Pavel Brendl. Necítíte, že po přechodu mezi muže mohl svůj talent uplatit více? Například za seniorskou reprezentaci si ani na jednom šampionátu nezahrál…
Vždycky je potřeba brát toho hráče celkově. Pavel měl obrovský talent. Myslím, že ho potvrdil v NHL. Stal se nejlepším střelcem ve třech nebo čtyřech ligách, včetně KHL. Talent dokazoval, ale byl svéráznější a hokej bral z jiného úhlu. Ovšem jako hráč byl výborný. Měl neuvěřitelnou střelu, jakoukoliv – golfákem, švihem, bekhendem. Uměl zakončit z každé pozice, byla to jeho zbraň. A to se tehdy hrálo ještě s dřevěnými hokejkami.

Na začátku jste zmínil, že v letech po vašem úspěchu mistrovství světa dvacítek postupně získávalo větší pozornost médií. Proč to tak nebylo už za vás?
Tehdy ještě nebyl tak výrazně rozšířený internet. Lidé se informace dozvídali hlavně z novin a z televizních zpráv. Na druhou stranu, po vyhraném semifinále jsem šel z kabiny a Rosťa Klesla dával plynulou angličtinou rozhovor pro dvě kanadské televize. Z Kanady už byl šampionát sledovaný hodně. U nás vysílala finále Televize Nova, takže o něj veřejnost nepřišla. Ale spíš šlo o to, že na turnaj jsme nejeli s nijak velkým realizačním týmem. Nebylo to jako dnes. Jeli s námi dva trenéři – pan Holík a pan Hynek – trenér brankářů pan Daněk, pan doktor, dva kustodi a maséři v jednom. Ti byli fantastičtí a k titulu neskutečně pomohli. Zapomenout nesmím ani na manažera pana Kusého. Co šlo zařídit, zařídil. Absolutně s ničím neměl problém.

Máte někde dvacet let starou zlatou medaili vystavenou?
Mám a musím říct, že čím víc čas letí, tím víc si jí vážím. Až když jsem skončil s aktivní kariérou, začal jsem si postupně uvědomovat, jak jsem hokej prožíval a co jsem pro něj dělal. Zlato s dvacítkou vždycky zahřeje u srdce, byl to opravdu úspěch. Proč možná ještě o to větší, že nominaci na šampionát jsem si vybojoval v posledním půlroce. Na druhou stranu to nijak osobně nepřeceňuji.