V sobotu dal sbohem koronavirové karanténě, v neděli s Vítkovicemi začal s tréninkem. Že ve středu v podvečer pomůže Zubrům, se „upeklo“ narychlo. „V úterý ráno mi ve Vítkovicích řekli, že se mám druhý den hlásit na rozbruslení v Přerově, abych se zahrál po karanténě,“ přiblížil Robert Černý.

Z šance zahrát si za Přerov, kde působil téměř dva roky, měl radost. „Do Přerova se budu vždycky rád vracet, nemám s tím problém. V týmu je pořád výborná parta, jádro z loňska vesměs zůstalo. Fakt jsem se těšil, až s klukama zase prohodím pár slov,“ svěřil se pětadvacetiletý obránce.

Vlastní výkon jej příjemně překvapil. Do utkání zasáhl poprvé od 10. září, kdy se Vítkovice ještě v rámci přípravy střetly doma s Olomoucí. „Čekal jsem to horší, tělo se se zátěží docela popasovalo. Aspoň jsem ho trochu rozhýbal,“ komentoval.

Na ledě Slavie začal se Zubry skvěle. „Byli jsme lepším týmem. Pak jsme ale bohužel dostali góly, které bychom dostávat neměli. Zbytečné, po dorážkách,“ lamentoval Černý. Zlomový moment zápasu podle něj nastal zkraje třetí části, kdy sešívaní vstřelili svou třetí branku. „Trochu nás srazila na kolena,“ přiznal.

Sám figuroval na ledě, když Přerovští inkasovali podruhé. „Dlouho nás točili v pásmu, ještě jsme šli docela blbě střídat. Asi jsme měli puk zahrát na icing, vymést ho pryč. Bohužel zůstal u nás v pásmu,“ hlesl.

Spolupráci v obranném páru s Janem Dluhošem ale celkově hodnotil pozitivně. „Nikdy předtím jsme spolu nehráli, ale potkali jsme se a věděli o sobě. Bylo to v pohodě, snažili jsme se nevymýšlet nic náročného. Zvládli jsme to dobře,“ konstatoval kadaňský rodák, který v první třetině musel skousnout nepříjemný moment.

Letící kotouč jej zasáhl přímo do obličeje. „Bylo to uvítání do sezony. Hlavní je, že zuby drží, všechno je cajk. Mám modřinu na čelisti, ale s tím se dá žít,“ poznamenal s nadhledem Robert Černý.