„Cítím, že zámoří mi hokejově může dát momentálně nejvíc. Vůbec se mu nebráním, chtěl bych tam strávit co nejvíc let. Všechno teď řeším s agenty, jestli vyjde nebo nevyjde, už v této chvíli asi těžko ovlivním,“ uvědomuje si Ryšavý, který v mateřském Přerově stihl nastoupit za všechny kategorie, od přípravy až po A-mužstvo.
„Zámoří beru jako jednu z alternativ. Nakonec se ale může stát, že budu hrát tady v Česku,“ prozrazuje stříbrný medailista z loňského MS do dvaceti let.
Připouští si Evropan, který hraje v zámořské juniorce na výjimku, větší tlak?
V takové pozici už si ho připouštíte. Nesete větší břemeno než ostatní. Na soupisce jsem zabíral dvě místa, kvůli mně museli odejít dva kluci – dvacetiletý Kanaďan a ještě jeden Evropan. Kanaďana klub vytrejdoval, z evropských hráčů odešel Čech Patrik Král, kterého poslali do jiného týmu. Jako overage hráč dostáváte hodně prostoru, ale taky máte větší zodpovědnost. Mně větší tlak pomohl. Sezonu jsem zakončil jako druhý nejproduktivnější Evropan v historii klubu (po dalších Čechovi Tomáši Fleischmannovi – pozn. red.), takže důvěru se mi podařilo splatit.
Nevyčítal jste si, že se klub na váš úkor rozloučil se dvěma mladšími hráči?
Toho dvacetiletého kluka z Kanady jsem znal. Měl jsem zvláštní pocit, trochu mě to mrzelo. Momentálně už jsem ale ve fázi kariéry, kdy člověk musí být sobec. Pokud chci hrát, nemůžu brát ohled na to, že kvůli mně někdo odejde. I kdyby to byl dobrý kamarád, takový je prostě hokej. V Moose Jaw měli důvod si mě nechat. Jasně, byl jsem pod větším tlakem, ale výčitky jsem neměl.
Šance od trenéra? Jako s tužkou
Takovému „sobectví“ vás naučila právě Kanada?
Hodně, v tomhle mi otevřela oči. Musíte najít balanc mezi sebou a týmem. Nesmíte být sobecký vůči týmu a upřednostňovat před ním svoje osobní výsledky. Nehrajete za to, co máte na drese na zádech, ale za to, co máte vepředu. Na druhou stranu musíte být sobecký v tom, že právě vy chcete hrát a dostávat nejvyšší ice-time. Musíte sledovat svůj vlastní rozvoj a zároveň dělat maximum pro tým. Většinou to jde ruku v ruce.
Zato za ruku vás v zámoří nikdo nevodí, že?
Zvlášť, pokud jste Evropan. Hodí vás do toho, a i když vám trochu pomůžou, místo v sestavě si musíte uhrát sám. Dají vám jednu, dvě šance. Pokud nemáte výkonnost a nechytíte je, jdete pořád níž. Za chvíli můžete být na dně, mimo sestavu a bez šance, že se do ní rychle vrátíte. Přirovnal bych to k tužce. Koupíte si tužku, a když dobře píše, budete s ní psát dlouho, dokud nedopíše. Jakmile ale nepíše, hned ji vyměníte. S hráči v kanadské juniorce je to stejné. Buď na soutěž máte a hrajete, nebo nemáte a nehrajete. Konkurence je velká, na tréninkovém kempu před sezonou se sejde kolem osmdesáti hráčů. V každém týmu můžou být maximálně tři dvacetiletí kluci, jenom Kanada jich má spoustu. Dostat důvěru jako dvacetiletý Evropan beru jako obrovskou věc. Nesmíte koukat kolem sebe a musíte se soustředit na vlastní výkony. K tomu musíte vědět, co od vás očekávají trenéři a tým. Do každého tréninku i zápasu musíte jít s tím, že chcete podat nejlepší možný výkon a ještě se chcete zlepšit.
Jak dlouho jste si zvykal na to, jak to za oceánem chodí?
Postupně jsem to zjišťoval půlku první sezony. Jsem typem hráče, který ví, na co má, a chce hrát co nejvýš. Jsem ochotný tomu obětovat hodně úsilí. V Kanadě narazíte na části sezony, kdy se vám nebude dařit. Nikdo vám ale nebude každý den říkat, co máte dělat a jak se máte zlepšovat. Nebudou vás držet za ručičku nebo vám mluvit do duše. Musíte se s tím poprat sám. V tom jsou zámořské soutěže největší skok oproti mládežnických soutěžím v Česku. Nezodpovídá za vás trenér, za vlastní výkony jste zodpovědný jenom vy sám. Pokud nejste maximálně připravený, trenér vás posadí a už si taky nemusíte vůbec zahrát. Kanada je mnohem náročnější než Česko, kde se hráči v mládeži tak trochu vodí za ručičku. V zámoří musíte zvládnout obrovskou porci zápasů. Když se vám nepovedou dva týdny, klidně to může být pět, šest utkání. Jako hráč musíte vědět, co vám funguje a co ne, vzdělávat se, poprat se s tlakem. Když tohle všechno dáte dohromady, nemáte problém a obstojíte.
Pomohlo vám osobně obstát podnikatelské prostředí, z kterého pocházíte?
Díky rodině vím, jak to v životě funguje, když chcete řídit firmu. Jestli chcete vytvořit dobré pracovní prostředí a vycházet s lidmi, občas musíte být sobec. Umět si dupnout, být ostrý, svérázný. V tomhle mě rodiče hodně naučili. Zadarmo vám nikdo nic nedá. Musíte chtít, jít si za svým cílem. Samozřejmě, někdy je potřeba štěstíčko, občas tomu může pomoct i trenér. Pokud ale hráč nechce, chybí mu motivace, ambice a úsilí, nepůjde mu to, ani kdyby se stavěl na hlavu. Bez práce a úsilí to prostě nejde.
Vám se díky práci a úsilí podařilo v uplynulé sezoně nastřílet 31 gólů. O šest víc, než za předchozí dva roky v zámoří dohromady.
Když jsem hrál ještě tady v Přerově, byl jsem vyloženě střelec. Trenéři věděli, že jdu na led dávat góly. První sezonu v Kanadě jsem hrál s klukama, kteří byli taky střelci. Ze mě se stal trošku větší nahrávač, než jsem čekal (úsměv). Ani jsem nevěděl, co v sobě mám. Kolikrát jsem radši volil nahrávku než střelu. Teďka jsem chtěl dát co nejvíc gólů, chodil jsem před bránu, občas se mi tam i něco odrazilo. Byl jsem víc sobecký, radši jsem střílel, než bych přihrával. Hlavně jsem ale pracoval na koncovce na trénincích. S trenéry jsme studovali situace v útočném pásmu, že je můžu řešit jinak, než předtím. Cpal jsem se do zakončení a do prostoru, odkud padá nejvíc gólů. V sezoně se všechno pěkně sešlo. Můj herní styl, šance. Jsem za to rád, góly jsem potřeboval k většímu sebevědomí. Řada z nich byla hodně důležitých, ať už během základní části, nebo potom v play-off. Věděl jsem, že když budu úspěšný, bude úspěšný i tým. Pak to funguje i naopak a vy těžíte z dobré týmové formy. Nad počtem gólů jsem ale nepřemýšlel, hlavně jsem chtěl udělat hezkou tečku za juniorskou kariérou.
Eskorta, zaplněné ulice a chápavá policie
Mohla být ještě hezčí, kdybyste vyhráli Memorial Cup (turnaj, kde se na konci sezony utkají vítězové zámořských juniorských soutěží, doplnění o hostitelský tým – pozn. red.).
Jasně, prohra v semifinále bolí. Chtěli jsme titul, minimálně já osobně určitě, protože nerad prohrávám. Prohrávání mi moc nejde a hodně lidí to ví (úsměv). Na druhou stranu, v play-off a vůbec v celé sezoně jsem se setkal s věcmi, které jsem nikdy předtím nezažil. Od fanoušků, přes zkušenosti po výhry nad skvělými týmy a tituly. Jsou to věci, které mi nikdy nikdo nevezme. Pořád jsme mistři WHL. Samozřejmě to mohlo být ještě trošičku lepší, ale celkově jsem za sezonu hrdý jak na tým, tak na sebe.
Brali vás lidé v Moose Jaw, jako kdybyste vyhráli Stanley Cup?
Dostali jsme symbolické klíče od města, každý hráč svůj svazek. S klukama jsme si dělali srandu, že teď si ve městě můžeme dělat, co chceme (úsměv). Finále jsme hráli podruhé za čtyřicetiletou historii klubu, poprvé po osmnácti letech. Zatímco tehdy se prohrálo 0:4 na zápasy, tentokrát jsme 4:0 vyhráli. Město tím obrovsky žilo. Na semifinálové zápasy do Saskatoonu jsme odjížděli s policejní eskortou, protože jinak bychom se nedokázali protáhnout městem. Po zápase jsme ve dvě ráno přijeli na náš zimák a čekalo nás tam 400 lidí. Když jsme z Moose Jaw odjížděli do Portlandu na letiště, v ulicích okolo zimáku bylo tisíc lidí. Mávali na nás, měli cedule a skandovali. To samé, když jsme přijeli. A to vůbec nemluvím o posledním finálovém zápase.
Co se dělo?
Když jsem dal pojistku do prázdné brány na 4:2, myslel jsem si, že hala spadne. Lidi šíleli a v nás hráčích na ledě i na střídačce díky nim vypukla obrovská euforie. Fanoušci nás hnali. Pokračovalo to slavnostní promenádou městem, dvoukilometrovou ulici obklopilo deset tisíc lidí. Všichni znali naše tváře, zvlášť moji, když jsem v klubu hrál už třetí rok. Byli úplně unešení z toho, co jsme pro město udělali. Někteří chodí na hokej 25 let, mají permanentky a pro tým se snaží dělat maximum. Moje billet rodina (rodina, u které Ryšavý bydlel – pozn. red.) ještě dvacet minut po posledním finálovém utkání brečela dojetím. Když jim to, jak klub podporují, můžete vrátit úspěchem, jsou z toho v dobrém slova smyslu hotoví. Napřed jsem to spíš nechápal, nemám s Moose Jaw takové pouto jako třeba s Přerovem. Po třech letech už ho ale beru jako takový svůj domov mimo Česko. V klubu jsme se zapsali do historie, zůstávají mi úžasné vzpomínky. Už vím, jak chutná vyhrávat na ledě i mimo něj. Je to pro mě obrovská motivace do další kariéry.
Mluvíte o svém „domovu mimo Česko“. Dalo by se Moose Jaw přirovnat k tomu českému, tedy Přerovu?
Moose Jaw je o něco menší než Přerov, žije tam necelých třicet tisíc lidí. Zatímco v Přerově máte kromě hokeje ještě volejbal, fotbal nebo basket, v Moose Jaw jsou to maximálně školní týmy. Až na hokejovou juniorku. Lidé vás všude poznávají. Když v klubu hrajete delší dobu jako já, tuplem. Stačí si skočit do obchodu. Šel jsem si jenom koupit pár věcí na trip a hned jsem se fotil se čtyřmi lidmi. Byli to zrovna známí od mojí kanadské rodiny, delší dobu se neviděli. Řekla mi to moje billet mamka, které poslali fotku. Moose Jaw je malé město, kde zná pomalu každý každého. Na druhou stranu, pokud tam uděláte průšvih, neutají se to. Naštěstí jsem s tím nikdy neměl problém.
Takže průšvihů jste se zvládl vyvarovat?
(Úsměv) Jednou mě zastavila policie, jel jsem ve školní zóně čtyřicet pět místo čtyřicítky. Bylo to ráno, měl jsem urvané rameno a potřeboval jsem se dostat na rehabilitaci. Trochu jsem ale neodhadl, že v mínus třiceti stupních mi auto hned nenastartuje. Policajti naštěstí byli vstřícní. Když jsem jim vysvětlil situaci a ještě viděli ruku připnutou na těle a můj český řidičák, dali mi varování a řekli, abych pozdravoval trenéry. Příště bych prý dostal pokutu 450 dolarů, takže potom už jsem si dával pozor. Nakonec to byla spíš úsměvná příhoda, než průšvih.
V Moose Jaw evidentně žijí hokejem úplně všichni.
Fotili jsme se s policajtama, šli jsme do hasičské zbrojnice. Nejvíc jsem si to uvědomil, když jsme odjížděli na venkovní zápasy semifinále play-off. Měli jsme eskortu, aby nás protáhla městem, ulice zaplnily tisíce fanoušků. Jako kdybyste jeli do Prostějova a na Čechovce stály fronty lidí a skandovaly. Lidé stáli před policejní stanicí, hasičárnou, před každou restaurací i školou. Všichni vyrazili v dresech, měli vlajky, bylo to něco úžasného.
Surová Kanada
Jak se vám takové místo opouštělo?
Bylo to hodně těžké, level ohledně fanoušků a celkově hokejového života tam byl fakt vysoko. Na druhou stranu, doma je doma. Člověk po sezoně odjíždí za rodinou, Česko a Přerov jsou zase pohodovější. V Moose Jaw jsme byli za místní superstars, tady v Přerově už je to klidnější. Pár lidí vás sice víc pozná, ale nikdo na vás neskanduje, nechce po vás fotky ani podpisy. Všechno má svoje plusy i mínusy. Teď si užívám, že můžu být doma s rodinou.
Zámoří ale určitě zůstává jednou z možností, kde byste mohl hrát příští sezonu.
Cítím, že Amerika mi hokejově může dát momentálně nejvíc. Vůbec se jí nebráním, chtěl bych tam strávit co nejvíc let, dokud to půjde. Rád bych si z toho vzal i něco do života. Všechno teď řeším s agenty, jestli vyjde nebo nevyjde zámoří, už v této chvíli asi těžko ovlivním. Uvidíme, jak to dopadne. Do konce života bych ale v Americe určitě žít nechtěl. Něco mi na zámoří přijde fajn, něco mi naopak vadí. Celkově to není úplně můj styl. Každopádně si tam nechci zavřít dveře.
Co vám na severní Americe vyhovuje a co naopak vadí?
Zažil jsem „surovou“ Kanadu. Menší město se spoustou příjemných lidí, kteří se mezi sebou znají a žijí hokejem. Všude jsem měl dveře otevřené, všichni ke mně byli milí a laskaví. I když nejste hokejista, lidé si s vámi rádi popovídají v obchodě a podobně. Hlavou jsou víc v pohodě než lidi v Česku, rádi zkoušejí nové věci, nejsou tolik negativní. Na druhou stranu mám příhodu z restaurace, která není zrovna veselá.
Povídejte.
Nikdy se nebráním dávat dýško, pokud si ho obsluha zaslouží. Většinou jsem dával patnáct, dvacet procent. Jednou jsem ale čekal na jídlo víc jak hodinu a obsluha za tu dobu přišla jenom asi dvakrát. Řekl jsem si, že si dýško prostě nezaslouží, a nedal jsem jí ho. Kvůli tomu se na mě pak dívali, jako kdybych je všechny postřílel. Ani se se mnou nerozloučili, když jsem odcházel (úsměv).
A co dál?
Někdy mi přišlo, že lidé v Moose Jaw byli až moc milí a nedovolili si vás kritizovat. Přitom každý člověk občas potřebuje slyšet konstruktivní kritiku, aby nezpohodlněl a posouval se. V Česku je to jiné, tady kolikrát slyšíte úplně natvrdo, co si o vás druzí myslí. Jinak mi ale životní styly v Kanadě a u nás nepřijdou zase tak odlišné, jak se o tom často mluví.
Už víte, jestli v září zamíříte na hlavní kemp Columbusu?
Bude se to řešit během léta, teď na to nedokážu odpovědět. Zámoří je pro mě jedna z alternativ, může se ale stát, že nakonec budu hrát doma v Česku. Konkrétní být bohužel nemůžu. Jak říkám, všechno se řeší a uvidíme, co dopadne nejlíp. Kdybych teď v posledních sezonách hrál českou soutěž, situace by byla jednodušší. Takhle jsem sice pořád Čech, ale tři roky jsem hrál v Kanadě a moje práva řeší Columbus. Určitě s ním budu chtít probrat, co pro mě bude nejlepší a jak se k tomu staví oni. Všechno to potrvá v řádu týdnů, je tam opravdu hodně věcí. Přece jenom neřeším budoucnost na jednu sezonu dopředu a taky nechci udělat krok, který by mě posunul jinam, než bych chtěl.
Zdroj fotografií: Moose Jaw Warriors
