ZÁPASY ONLINE ► MUŽI: Přerov - Sokolov 3:0 | JUNIOŘI: Přerov - České Budějovice 1:3 | DOROST: Vítkovice - Přerov 5:4 (PP)

Říhu tahal ze šachty, vzpomíná i na pohár. Miloš byl skvělý hokejista, říká Josef Vojáček

Říhu tahal ze šachty, vzpomíná i na pohár. Miloš byl skvělý hokejista, říká Josef Vojáček
P ř e r o v – S legendou přerovského hokeje, jehož dlouholetým generálním partnerem je Pivovar ZUBR, se potkával skoro každý den. Proti Miloši Říhovi hrál v létě fotbal, v zimě na plácku mezi bytovými domy zase hokej. Ten z nich pak udělal spoluhráče a parťáky. Josef Vojáček pozdějšímu útočníkovi Vítkovic a trenérovi české reprezentace, jenž v roce 2020 bohužel zemřel, kryl záda. Dodnes na něj vzpomíná jako na výborného hráče i kamaráda.

Miloš Říha byl patronem přerovského piva ZUBR Grand, jak často jste spolu chodili na pivo?
Přiznám se, že jsme začali už v dorosteneckém věku – přibližně v šestnácti letech. Chtěli jsme se vyrovnat starším spoluhráčům, tak jsme s nimi chodili na pivo. Na rovinu ale říkám, že Miloš se toho zase tak často neúčastnil, to spíš já spolu s dalšími pár „vyvolenými“. Po úspěšném turnaji nebo zápase jsme každopádně šli na Zubra skoro všichni, nikdo nechtěl trhat partu. Střídali jsme různé přerovské hospody, pivnice a restaurace.

Znali jste se dlouho?
Vyrůstali jsme spolu. Miloš bydlel ve Vaňkově ulici, já v Purkyňově, která s ní sousedí. Byli jsme přibližně stejně staří. Oba jsme se narodili v prosinci, Miloš šestého a já dvanáctého, akorát nás dělil jeden rok. Chodili jsme i do stejné školy, Miloš o třídu níž. Hokej jsme spolu v jednom týmu hráli od doby, kdy v Přerově postavili zimní stadion. Začínali jsme v žáčcích pod vedením pánů trenérů Polívky, Garstky a Pavlíčka. Zároveň jsme oba hráli také fotbal – Miloš za Meoptu a já za Přerovské strojírny. Na hřišti jsme se tak potkávali i v létě, prakticky denně.

A co zápasy na plácku mezi paneláky?
U každého paneláku bylo tehdy hřiště. U Miloše ve Vaňkově ulici bylo větší a také tam chodilo více dětí. My jsme sice měli menší hřiště, ale zato kvalitnější led, osvětlení a mantinely. Samozřejmě docházelo k soubojům ulic, kde jsme se vůbec nešetřili.

Kdo v nich byl lepší?
Miloš byl odmalička houževnatý, vždycky si šel za svým. Hlavně měl ale lepší spoluhráče než já – Žádníka, Venkrbce, Kelnara, Bartoně a další. I proto byl v zápasech mezi ulicemi procentuálně úspěšnější Milošův tým.

Přece jen jste ale byli i spoluhráči, obránce a útočník…
Původně jsem nastupoval v útoku. Až později jsem se trochu rozstřílel a šel jsem do obrany. V dorostu jsem hrál obránce skoro pořád za Milošem a podílel jsem se na spoustě jeho branek. Také jsem jej trochu chránil, protože Miloš byl provokatér, ale do potyček jeden na jednoho moc nechodil. Na to měl mě. Nechci se tím chlubit, ale bylo to tak (úsměv). Řekl bych, že Miloš s tím tak trochu i počítal.

Jaký byl vůbec Miloš Říha hráč?
Úžasně vytrvalý a ctižádostivý. Měl vůli, neznal prohru. Když prohrál nebo nedal gól, tak se vztekal a rozčiloval. Do hokeje byl zapálený, někdy si tím možná i škodil. Zbytečně se nervoval, místo aby se zklidnil, což by jeho výkonu určitě pomohlo. Přesto si to ale vždycky uhrál brankami, bojovností a nasazením. Už odmalička byl skvělý hokejista.

Jednou jsem slyšel, že jste s ním zažil úsměvnou příhodu ve Vsetíně. Můžete ji přiblížit?
Vsetínský stadion v té době ještě neměl střechu. Hrálo se na venkovním hřišti s nekvalitním chlazením. Před zápasem si s námi navíc zahrála příroda, celé hřiště bylo zapadané sněhem. Ledaři ale plochu uklidili a začalo se hrát. Miloš při jednom souboji se Zdiškem Tabarou, který už také bohužel nežije, přepadl přes nízký mantinel a dlouho pak nevylézal. Napřed jsem si myslel, že je to sranda a vyleze odjinud. Nakonec jsem to ale nevydržel a jel jsem se podívat k místu, kde zmizel. Našel jsem jej v odpadové šachtě na sníh, čouhaly mu jenom nohy. Museli jsme ho vytáhnout, potom se normálně pokračovalo ve hře. Miloš na to nerad vzpomínal. Dělali jsme si z něj srandu a různě jsme tu historku přibarvovali, což těžce nesl. Mám ale i jeden veselejší příběh. Povídejte. Vzpomínám si, jak jsme se vrátili z dorosteneckého turnaje v Třinci. V konkurenci prvoligových týmů jsme ho dokázali vyhrát, i když jsme v té době hráli o soutěž níž. V Přerově jsme šli s pohárem do města. Navštívili jsme jednu známou pivnici, kde často sedával bývalý hráč přerovského A-týmu, pan Alois Bureš. Když viděl, že do poháru lijeme pivo, vzal nám ho, pivo vylil a naplnil ho šampaňským. Potom se napil, odešel a nechal nás všechno zaplatit. Z učňovských platů jsme se v čele s Milošem a dalšími museli skládat asi na pět lahví šampaňského (úsměv).

Jak často jste se vídali, když už jste byli starší?
Když jsem se vrátil z vojny, setkávali jsme se jen na trénincích přerovského A-mužstva, kde už byl Miloš špičkovým hráčem. Sám jsem hrát za Přerov nemohl, byl jsem registrovaný v Dukle Písek. Miloš pak odešel do Dukly Jihlava, kde se prosadil stejně jako v dalších prvoligových týmech. Když jsem potom jezdil za přítelkyní do Ostravy, setkávali jsme se na stadionu. Pokaždé se ke mně choval přátelsky. Brával mě do kabiny, když měli závěrečnou akci po sezoně. Ve Vítkovicích hrál s dalšími skvělými hráči, které znám, třeba s Mírou Venkrbcem nebo Laďou Svozilem. Od roku 1990 do roku 2000 jsem pak bydlel v Olomouci a sledoval jsem Miloše na dálku. Potom jsem se vrátil do Přerova a potkávali jsme se na hotelu, když tam byl Miloš ubytovaný, nebo při jeho trénincích na zimáku. Pozoroval jsem, jak jej hráči Pardubic nebo Petrohradu poslouchají na slovo. Všechno měl propracované do detailu. Na střídačce kluci cvičili s činkami, na ledě zase velice rychle bruslili a pracovali s kotoučem.

Měli jste prostor potkat se i jinde než na hotelu nebo stadionu?
Kolikrát se Miloš v Přerově objevil nečekaně. Měl tu nějakou práci nebo jiné povinnosti. Zavolal mi a pozval mě na setkání do pivovaru. Takhle obvolal řadu kluků, s kterými jsme v Přerově hráli, a prožili jsme úžasný večer s pohoštěním a přerovským pivem Zubr. Velkou zásluhu na tom měli i pánové Tomáš Pluháček, Petr Hermély a Petr Blaheta. Zažil jsem to dvakrát, užili jsme si spoustu legrace. Miloš vždycky říkal, že to zase zopakujeme. Bohužel, dalšího setkání s Miloškem už jsme se nedočkali.

Spoluhráči z Přerova: vlevo Miloš Říha a vpravo Josef Vojáček. Zdroj: archiv J. Vojáčka