V sezoně 1967/1968 jsem během praxe v Prostějově začal hrát za dorost místních železáren. V závěru sezony 1968/1969 jsem nastoupil v zápasech druhé nejvyšší soutěže v Čechách i na Moravě. V roce 1969 jsem začal hrát stabilně a stal se nejlepším střelcem železáren Prostějov. Pamatuji si, jak ve Vítkovicích jsem proměnil nájezd proti reprezentačnímu brankáři Mikolášovi. „V letech 1970 - 1972 jsem plnil základní vojenskou službu v Dukle Trnava a tam jsem hrál také druhou ligu Slovenska. Byl jsem tehdy vybrán do výběru slovenské ligy k zápasům proti tehdejšímu mužstvu SSSR B v Saratově. Po vojně jsem se vrátil do Prostějova, kde jsme v sezoně 1972/1973 postoupili do nově vytvořené soutěže první národní hokejové ligy. Odehrál jsem zde ještě jednu sezonu, po které jsem přestoupil do Meopty Přerov, která byla tehdy prvním rokem ve druhé národní hokejové lize. V Přerově jsem dostal číslo 21, které mně provázelo celou hokejovou kariéru v tomto městě. Měl jsem vytvořené dobré podmínky díky panu Stanislavu Gráblovi a také díky ostatním funkcionářům. Dařilo se mi střelecky a náš útok společně s Luzarem a Dvořákem patřil mezi nejlepší jak ve druhé, tak později i v první národní hokejové lize. Zažil jsem krásnou sérii postupů přerovského hokeje, ať již to bylo v sezoně 1976/1977 do první národní hokejové ligy, tak i památné finále o postup do celostátní ligy se Slovanem Bratislava v březnu roku 1982. Přestože jsem měl mnoho nabídek k přestupu (např. Kometa Brno, Zlín a Slovan Bratislava), tak jsem zůstal i kvůli dobrému kolektivu v Přerově a mé srdce tepalo pro Meo. Rád vzpomínám na své trenéry Podlahu, Foreta, Mrlíka a hráče Ovčáčka, Luzara, Dvořáka, Foldynu a další, se kterými jsem v Přerově hrál."
"Dodnes se s nimi rád setkávám. Musím vzpomenout také na výborné fanoušky, kteří nás povzbuzovali jak v časech dobrých, tak i zlých.“ „Hokejovou kariéru jsem ukončil v sezoně 1985/1986, kdy mi bylo 36 let. Již tehdy jsem se začal věnovat trénování mládeže. Později jsem se také stal asistentem u prvního družstva mužů. V sezoně 1989/1990 jsem se stal hlavním trenérem mužů a vybojoval jsem s nimi druhé místo ve druhé národní hokejové lize za Slovanem Hodonín při stejném počtu bodů a jen o dvě branky horším skóre. V roce 1992 jsem přerušil věrnost modrožlutým barvám a trénoval jsem v Prostějově. Po svém návratu do Přerova jsem působil ve všech funkcích v Hokejovém Clubu Přerov. Rád vzpomínám na trénování družstva juniorů společně s Vladislavem Chytilem, se kterým jsme hráli semifinále celostátní ligy s pražskou Slavií. V Praze jsme vyhráli, ale doma po chybě rozhodčího jsme prohráli v prodloužení. V rozhodujícím utkání na Slavii jsme těsně prohráli. V sezoně 1998/1999 jsem se vrátil na post trenéra mužů, kde jsem splnil povinnosti a zachránil tým ve druhé lize.“
„Také můj syn Jaroslav Řezáč ml. prošel všemi týmy mládeže v Přerově a hrál i v týmu mužů první a druhou hokejovou ligu. Můj vnuk Teodor pokračuje v mých stopách a hraje v hokejové přípravce. Za pohodu při své kariéře děkuji také manželce Aleně, která mi vždy vytvořila to správné zázemí.“
"Dnes jsem stále s hokejem v blízkém kontaktu, i když však v jiné pozici. Přerovskému hokeji přeji brzký návrat do první ligy. To je to, po čem touží nejedna generace přerovských fanoušků. Diváci si tuto soutěž jistě zaslouží. Vždyť v rámci oslav 80. let založení ledního hokeje v Přerově vzpomínám na zaplněné ochozy, kdy na naši generaci hráčů býval plný dům.“
foto: Jaroslav Řezáč přebírá pohár za mistra ČSR v sezoně 1981/1982 (archiv Jaroslava Řezáče)
V osmé části seriálu bude na svoji hokejovou kariéru vzpomínat Josef Polívka.
