Dá se už v této chvíli sezona považovat za úspěšnou?
Pro náš klub a kategorii dorostu je to určitě velký úspěch. Před sezonou jsme poskládali tým, jehož potenciál vidělo vedení i my trenéři trochu lépe než v předchozích letech. Do posledního zápasu základní části to ale zase byl boj o každý bodík. Jsme nesmírně rádi, že se nám podařila tak dobře.
Nechali jste za sebou Kometu Brno, na třetí místo jste ztratili jen dva body. K tomu jste dvakrát porazili týmy jako Hradec Králové a Vítkovice, doma vyzráli na Třinec…
V základní skupině jsme aspoň jednou porazili každého soupeře, což bylo strašně pozitivní. Celou dobu jsem na rovinu říkal, že velké kluby, akademie nemůžeme porážet dvakrát, třikrát za sezonu, ale některý ten zápas zvládnout můžeme. I s velkými kluby se nám podařilo hrát dobrý hokej a bodovat. Tým ukázal svůj charakter a sílu. Samozřejmě společně se zručností a s trochou štěstí.
Tým je pro nás víc než sebelepší jednotlivec
V zápasech proti akademiím jste si vždy dokázali pomoct v klíčových chvílích. O čem to vypovídá?
Svědčí to právě o síle týmu. Když se připravíme a kluci opravdu mají zájem, nastavení taktické části je až to poslední. U kluků v dorostu jde o momentální nastavení – načasování formy. Potřeba je i trocha sebevědomí, hlavní je ale chtíč. Víra v to, že dokáží porazit každého.
Na druhou stranu, sezona se pro vás lámala už v prosinci. O to větší musel být na celý tým tlak, ne?
Bylo to trošku něco jiného než třeba v minulé sezoně. Tehdy jsme se po základní části nedostali do vyšší nadstavby a nehráli jsme play-off. Naopak jsme bojovali o záchranu s tím, že spadnout může až šest týmů. Tam byl tlak mnohem větší. Tuto sezonu jsme chtěli postoupit do finálovky, ale vždycky jsme se skromně dívali dolů, pod sebe. S tím, že nechceme být mezi posledními týmy a chceme hrát dobrý hokej. A když to jenom trochu půjde a nebudou chybět snaha a nasazení, kvalita týmu usnadní nám trenérům práci. Nemuseli jsme toho řešit tolik jako roky předtím. Je pravda, že na hráče se v důležitých zápasech vytvářel tlak. Ale jedině pod tlakem ze sebe dokážou dostat maximum. To nejlepší, co v nich je.
Dalo by se říct, že současný tým má i lepší partu, než měl ten z minulé sezony?
Výborná parta je prostě základ, na kterém všichni z realizačního týmu stavíme. Raději než špičkového hokejistu, který by ale nemusel zapadnout do týmu a hrál by sám na sebe, vezmeme průměrného hráče. Takového, který chce za tým a kolektiv na ledě „zdechnout“. Kvůli partě děláme různé stmelovací akce, ať už během letní přípravy, na jejím konci, na začátku sezony nebo před Vánoci. Parta se kolem kluků tvoří během celé sezony a pokud bychom našli rušivý element, zakročili bychom. Tým je pro nás víc než jednotlivec.
V průběhu sezony se na střídačku vedle vás postavil Jiří Sklenář. Co říct k jeho přínosu pro tým?
Jirka je profesionál každým coulem. Musím říct, že nám hrozně pomáhá s tvorbou videí a čtením soupeřů. O každém soupeři se hodně bavíme, máme videopřípravu. Když byl místo nemocného pana Verlíka na střídačce, také nás to posunulo. Pořád je to mladý trenér, hokej vidí z jiné perspektivy. Přesto se ale shodneme, jeho názory jsou prakticky stejné jako moje. Hráčům, v podstatě pořád ještě dětem, je předává naprosto perfektně a profesionálně. Do realizačního týmu nám skvěle zapadl. Rozhodl se do toho jít s námi v nelehké situaci. My trenéři se mezi sebou známe, ale sezona už byla rozehraná a kluci na něj mohli reagovat všelijak. Zareagovali ale perfektně, Jirka i kolektiv odváděli svou práci na výbornou.
Zmínil jste děti. Opravdu jsou dorostenci svou mentalitou stále ještě děti?
Co si budeme nalhávat, hlavně v dorostu jsou hokejisté posuzováni podle data narození. Ve skutečnosti ale hrozně rozhoduje biologický věk. Že má někdo šestnáct, neznamená, že je opravdu šestnáctiletý kluk. Biologicky může mít třeba čtrnáct. Ať je to psychickým vývojem, biologickým vývojem, osvalením kostry, silovou přípravou. Ne každý je na tohle připravený. S biologickým věkem se tady musí hodně pracovat a na biologicky opožděné kluky musejí trenéři trochu počkat. Osobně ale dorostence beru vesměs ještě jako děti. Teeneagery, ale spíš děti.
Ohráváme si kluky pro další sezonu
Pracujete teď s menším stresem, když máte jistou záchranu a účast v předkole play-off?
Menší stres ano. Na druhou stranu, nikdo si pořád nedovolí cokoliv vypustit. Neustále pracujeme s tím, že z kluků chceme udělat hokejisty a připravit je na ty nejvyšší mety. Do těch největších klubů, aby hráli co nejlepší hokej a byli nachystaní na příští rok na juniorku. U těch mladších z ročníku 2008 zase pracujeme na tom, aby byli připravení na další sezonu, kdy už budou „staří“, druhoročáci a měli by se stát lídry našeho dorosteneckého týmu.
Tomu jste podřídili i výsledky v aktuálních zápasech?
Že nám to teď výsledkově nehraje, zásadně ovlivňuje to, že nejsme pohromadě. Máme zdravotní problémy, spoustu zraněných nebo nemocných hráčů. Kolem Vánoc přišlo plno nemocí, prakticky denně se mi omlouvá osm, devět lidí. Do zápasu tak jdeme i s kluky, kteří by za normálních okolností tu výkonnost asi neměli. Nebereme to ale negativně, spíš pozitivně. Prvoročáci dostanou víc prostoru a klademe na ně stejné nároky, jako kdyby byli v základní sestavě a měli rozhodovat zápasy. Díky tomu se seznámí s tím, co je čeká příští rok.
Navíc se mohou měřit s tím nejlepším, co Extraliga dorostu momentálně nabízí…
Od toho to děláme, v Přerově to tak máme zavedené už spoustu let. Jen pro představu, některé týmy hrají i s jedenácti, dvanácti mladšími hráči. My jich máme minimálně osm v každém utkání. Pro příští rok tak budeme mít ohraných minimálně osm až deset mladších kluků. Doufejme, že nám to další sezonu splatí, budou těmi správnými lídry a zase se o ně opřou ti mladší, kteří přijdou do dorostu z deváté třídy.
Navzdory početné marodce ale dokážete být konkurenceschopní. Třeba v domácích zápasech proti Vítkovicím a Třinci jste na výhru rozhodně měli…
Organizace jako Třinec, Karlovy Vary nebo Plzeň jsou diametrálně odlišné od té naší. Jde o neskutečně velké kluby s velkými možnostmi pro rozvoj neskutečně šikovných kluků. My pracujeme na hranici možností, které v Přerově máme. Nemůžeme jim konkurovat v počtu hodin na ledě, protože nemáme dvě ledové plochy. Ty jsou obrovské plus a hráči pak mají lepší zázemí. Pak bychom mohli angažovat skills kouče, kluci by mohli mít hodiny ledu navíc a mohli by pilovat své nedostatky.
Kutil Tim v posilovně
Co můžete dorostencům nabídnout místo toho?
Všechny kluky z dorostu máme ve školách na denním studiu, kdežto ve velkých organizacích dorostenci nejsou ve škole vůbec. Jdeme trochu jinou cestou. Připravit lidi do života a u toho dělat hokej na nejvyšší úrovni. Pokud se někomu podaří dostat se do velkého hokeje a velké organizace, bude to super. Na druhou stranu, pokud se to klukům nepovede, budou mít minimálně školní základ a budou z nich plnohodnotní lidé do naší společnosti.
Hráči toho ale v Přerově mohou využít ještě víc, ne?
Samozřejmě. Klukům můžeme nabídnout třeba více přípravy mimo led nebo posilování v trochu jiném nastavení, než bylo dřív. Vedle toho se hráči můžou spolehnout na náš lidský přístup a rodinné zázemí. Pokud potřebují, mohou si říct o pomoc komukoliv z nás trenérů. Pracujeme na tom, abychom kluky postupně rozvíjeli a posouvali směrem do juniorky a odtud pak do A-týmu. Samozřejmostí jsou také věci jako lékařská péče nebo doučování, pokud to někomu nejde ve škole.
Pomohla vám alespoň nedávná rekonstrukce šaten, včetně třeba posilovny?
Vždycky si nějak pomůžeme. Rekonstrukce šaten je parádní věc. Ještě by to chtělo dovybavit je maličkostmi. Pak by odpovídaly 21. století, děti od nejmenších až po dorostence a juniory by měly určitý komfort a do toho prostředí by chodily rády. Z posilovny se stala místnost, kde působím jako takový kutil Tim, který různě předělává a doplňuje. Díky známému tam máme i věci typu stojanů na kotouče, aby byl všude pořádek, na kterém si zakládám. Když je v posilovně potřeba přidělat hrazdu, přidělám ji, něco dalšího zase opravím. Někdo to udělat musí. Nemáme moc komu říct, aby nám pomohl. Musíme využívat vlastní zdroje. Ať už se bavíme o trenérské šatně, místnosti pro video nebo posilovně.
Foto: Martin Voltr a Ronald Hansel
