V rozhovoru mluví třiatřicetiletý útočník nejen o zranění a návratu po něm, ale i oprášení spolupráce s Romanem Pšurným či celkovém vyznění končícího prvoligového ročníku.
Jaká pro vás byla uplynulá sezona?
Asi jedna z těch náročnějších, hlavně kvůli zranění. Začalo to už v říjnu, nevěděl jsem, co mám s ramenem. Čekal jsem na magnetickou rezonanci, jestli mi tam něco najdou. Původně jsem to chtěl řešit až po sezoně. Nakonec mě to ale doběhlo už v lednu. Už to pro mě bylo neúnosné, musel jsem jít na operaci.
Kde problémy s ramenem začaly?
Nebylo to ze hry, že by mě někdo dohrál. Po jednom z říjnových zápasů jsme měli den, možná dva dny volno. Začal jsem pociťovat, že mě něco divně tlačí v rameni, těžko se to popisuje. Najednou jsem nemohl normálně fungovat, necítil jsem se vůbec dobře.
Co následovalo?
Řešili jsme to, doktoři mi moc nedoporučovali dál hrát, abych si to ještě nezhoršil. V tu chvíli jsem čekal na magnetickou rezonanci. Tam přišli na to, že mám v rameni výrůstky a možná ještě nějaké další věci. To se ale mělo zjistit, až se rameno otevře.
Výraznou stopku vám ale vystavilo až lednové utkání s Litoměřicemi. Co se vám tam přesně stalo?
Nešlo o žádný velký zákrok, spíš jsme se blbě srazili. Píchlo ve mně, totálně mě zapálila ruka. Vůbec nevěděl, co mi je. Jestli mám urvané, nebo vypadnuté rameno… Už to bylo neúnosné. Nejhorší stav, co jsem za celou sezonu zažil. Věděl jsem, že to není dobré. Hned po zápase jsem šel do nemocnice na vyšetření. Pan primář Přikryl mi hned řekl, že po takovém zápase a nálezu z rezonance to nemá cenu pokoušet. Musel jsem na operaci. Hned jsem dostal termín a za tři týdny jsem šel pod kudlu.
Dokázal jste se však rychle vrátit. Po pěti týdnech od operace jste zase hrál…
Dělal jsem všechno pro to, abych měl možnost jít ještě do zápasů a dohrát sezonu. Po operaci jsem se cítil dobře. Po prvním týdnu jsem se začal rozcvičovat, za další týden jsem pak pomalu začal cvičit. Všechno jsem řešit s doktory a kondičákem.
Přece jen jste ale měl výraznou pauzu, jak se projevila na vašich výkonech?
Bylo to jako na houpačce, ale pořád ne úplně ideální. Herní sebevědomí a nastavení nebylo takové, že bych se v zápasech cítil úplně komfortně. Náročné to bylo i fyzicky. Naskočil jsem pět týdnů po operaci a hned mě čekalo osm zápasů v sedmnácti dnech. Doteď se necítím moc ideálně, i když už máme po posledním zápase sezony. Asi mě to doběhlo i teďka.
Musel jste do zápasů nastupovat pod prášky?
To ani ne. Šlo o to, že zápasy byly nahuštěné za sebou. Člověk neměl čas odpočinout si, navíc jsem neměl ani natrénováno, abych nabral fyzičku. Když takhle naskočíte, nedáte gól nebo se nepodaří vyhrát důležité utkání, projeví se to na vašem sebevědomí. Necítíte se pak úplně nejlíp.
Alespoň jste si poprvé od roku 2021 mohl zahrát v útoku s Romanem Pšurným, jaká podle vás obnovená spolupráce byla?
Byl jsem rád, že jsme spolu zase naskočili. Bohužel to nevyšlo podle představ, že by nám to nějak suprově klapalo a dokázali jsme rozhodovat zápasy jako v letech předtím. To je jediná škoda. Bodově jsme týmu nepomohli tak, jak bychom chtěli.
Dříve jste hráli v prvním útoku, letos v play-off jste se sešli ve čtvrtém. Jak se lišily vaše role?
Změnilo se toho spoustu. Člověk ve čtvrté lajně nastupuje do zápasu později, po klucích na přesilovky a oslabení pak může znovu naskočit až třeba v půlce třetiny. Z předchozích let v Přerově jsem na to nebyl zvyklý, bylo to úplně jiné. K tomu jsme měli jiný herní plán než předtím a byl jsem po zranění, proto to pro mě bylo ještě náročnější.
Tak trochu ve stínu trápení zůstává váš návrat do extraligy. Zahrál jste si ji po sedmi letech a dokonce v ní skóroval…
Byla pro mě osobní vzpruha, že mě Vítkovice chtěly. Nakonec jsem tam bohužel odehrát jenom dva zápasy. Asi i vinou zranění, protože jsem měl zprávy, že zájem o mě byl. Člověk pracuje tak, aby se zlepšoval a hrál, co nejlépe to jde. Když pak přijde taková možnost, přinese vám to jen pozitivní body. Byl to super pocit.
Přerovu se nakonec znovu podařilo postoupit do čtvrtfinále play-off, vnímáte tuto sezonu jako úspěšnou?
Úspěch to je. Když se podíváte na průběh celé sezony, jednu dobu jsme byli namočení do sestupu. Potom jsme se zvedli a postoupili jsme do čtvrtfinále proti Vsetínu, takže sezona byla dobře dohraná a příští rok nás čeká desátá sezona v první lize. Na druhou stranu je to pro mě ale už ubíjející.
Proč?
Za Přerov hraju sedm let a tohle bylo moje sedmé čtvrtfinále (v roce 2020 se ale nakonec kvůli pandemii koronaviru nehrálo – pozn. red.), kterým končíme. Za celou dobu jsme se nedostali dál, o to mě to mrzí víc.
Každá sezona má své stinné, ale i světlé stránky. Během zranění jste měl určitě více času na své děti...
Jasně, člověk se může více věnovat rodině a být s ní. Čas místo tréninků vyplní hrami s holkama, vidí, jak rostou. Bylo to moc fajn, ale je to takové nahoru dolů. Přece jen hraju hokej proto, abych chodil na tréninky a nastupoval do zápasů.
Celkově jste nebyl ve vůbec lehké situaci. Jak vám právě rodina pomohla?
Manželka je tu se mnou sedm let. Celou dobu, co hraju v Přerově. S dcerami trávíme veškerý čas, protože rodinu máme daleko. Držíme se navzájem. Je pro mě hodně důležité, že tady manželku a děti mám. Neustále mě podporují.
I díky tomu jste v posledním zápase sezony dovršil 300 startů za Zubry…
Rozhodně, bez podpory rodiny bych to nedokázal. Sedm let v jednom klubu je dlouhá doba a 300 zápasů vnímám jako hezký milník. Jenom mě mrzí, že se na to v závěru play-off zapomnělo.
