Jakube, co si za starého zimního stadionu pamatujete?
Stály tam v podstatě jen dvě tribuny. Jedna nad střídačkou, druhá nad trestnou lavicí – ta v podstatě vypadala stejně jako dnes. Rolba byla pod VIP salónem, který tam tehdy ještě vůbec nestál. Jako děcko jsem taky chodil do kotle. Lítali jsme tam nahoru, dolů. Tehdy se fandilo ještě na tribuně nad trestnou a byly tam vyvěšené vlajky. Nějak takhle si to pamatuju. Je to tu už jiné, ale ta původní konstrukce a střecha je zanechaná. Rekonstrukce se do toho krásně zasadila, povedla se. Je to moc hezký stadion.
Kdy jste se na stadionu poprvé dostal na led?
Já jsem ročník ’92. Mohlo to být v takových třech, čtyřech letech, zhruba v roce ‘95. Moc si to ale nepamatuju. Vzpomínky mám asi jen z nějakých videí, co jsme měli doma, kde jsem byl malý špunt (smích). Myslím, že jsem ale možná šel rovnou do přípravky.
Máte nějakou vzpomínku, která je pro přerovský zimák specifická?
Na těch starých dřevěných tribunách jsme často běhali schody. Taky jsme se rozběhávali dokola po obvodu zimáku pod tribunami. Co mi ale hodně utkvělo, je naše ‚šmrdlání‘ hokejkama v rohu za mantinelem. Byli jsme děcka a při zápasech tehdy ještě druholigového áčka jsme se museli nějak zabavit. Taky jsme chodili na čokoládu z automatu. Byla „zdarma“, protože tam bylo nějaké špatné, zamáčklé tlačítko, o kterém nevěděli. Tak jsme tam chodili po každém tréninku a zápase na čokoládu zadarmo (smích).
Netradiční první trefa za áčko
Jak vůbec vaše kariéra v Přerově vypadala? A kdy jste si poprvé zahrál na opraveném stadionu?
Byl jsem tady od přípravky do osmé třídy. Pak jsem těsně před rekonstrukcí odcházel do dorostu do Zlína. Následně už se ty kroky trochu množily. Ze Zlína jsem jel na rok do Kanady a odtud jsem se vracel do Třince, který mě na jeden zápas uvolnil i do přerovského áčka. To jsem si tu poprvé zahrál naostro za muže a byla to pecka. Poté jsem hrál osm sezon v Olomouci a celý ten koloběh se pak zakončil třemi lety ve Zlíně. Teď jsem zase zpátky doma.
Zimák je pro vás tedy srdcovou záležitostí?
Rozhodně! Vzpomínek na zdejší prostředí mám celkově hodně. Začínal jsem tady, jsem odchovanec Přerova, takže jsem hrdý a pyšný na to, jak to tu funguje. Celkově na ten progres – od začátků, přes rekonstrukci až po postup do první ligy. Je tu skvělé zázemí. Troufám si říct, že by se mohlo porovnávat i s některými zázemími v extralize. Ať už mluvím třeba o wellness, realizačním týmu, skillskouči, videokouči. Je to fakt super a moc si toho vážím. Věděl jsem, kam jdu.
Utkvěly vám z Přerova v paměti nějaké důležité zápasy, nebo zvláštní momenty?
Pamatuju si na svůj první gól. Takový kuriózní. To bylo ještě v play-off s Opavou ve druhé lize, hrál tu i Pavel Hanák, Richard Brančík… Puk byl vystřelený do ochranné sítě, ale rozhodčí to neviděl, žádné kamery nebyly a odrazilo se to před bránu. Všichni přestali hrát, protože soupeř měl signalizovanou power-play, ale já jsem s pukem jel dál a dal jsem gól. Pamatuju si i postup do první ligy, kdy jsem se na play-off chodil dívat. A ještě si třeba vzpomínám na bitvy s Karvinou v semifinále druhé ligy, když za ni hrál David Moravec nebo Marek Ivan.
Málokterý aktivní odchovanec MEO nezažil legendárního kustoda „Sártyho“. Jak na něj vzpomínáte?
„Sártyho“ si pamatuju odmalička. Když jsem tady byl, už na zimáku dávno fungoval. Jako děcka jsme se ho báli (smích). Ale pak, jak už jsme byli trochu starší, tak jsme se s ním vždycky pozdravili a prohodili s ním pár slov. S klukama, kterým dělal kustoda, se taky dostalo na srandu a ‚štengrovali‘ se. Já ho ale jako kustoda nezažil.
