Běžela 58. minuta pikantního souboje. Vsetínskému brankáři Bláhovi prošel kotouč vyslaný z hole přerovského odchovance Ryšavého skrz výstroj a doklouzal se do sítě. „Chtěl ale jsem střílet na vzdálenější stranu, protože tam dojížděl snad Darek Hejcman. Kdyby puk šel na beton, aby ho mohl dorážet," přiznal Martin Ryšavý svůj původní záměr. Za pár okamžiků mu ovšem bylo jedno, že nezakončil podle představ. Za velkých ovací přerovského stadionu se v klubku spoluhráčů mohl radovat.
„Byl jsem strašně vděčný, že Přerov měl stále zájem, abych za něj hrál. Sice jsem odešel do Vítkovic hrát nejvyšší juniorskou soutěž, která byla mou prioritou. Ovšem doma v Přerově na mě nezanevřeli. Moc si toho vážím," prozradil sedmnáctiletý útočník a mládežnický reprezentant.
S výběrem do sedmnácti let si na World Hockey Challenge – neoficiálním mistrovství světa – vybojoval bronzovou medaili. S osmnáctkou by se nyní chtěl zúčastnit už oficiálního šampionátu. „Udělám pro to všechno," prohlásil Ryšavý.
Během minulé sezony jste prodělal vážnou nemoc, přesto jste si na jejím konci na v 16, respektive 17 letech zahrál poprvé v mužské soutěži. Dá se tak říct, že pro vás sezona dopadla dobře?
Sezona pro mě byla krátká. Byl jsem nemocný a v tom nejlepším, před play-off, přišel konec kvůli koronakrizi. Hlavním cílem bylo dostat se na World Hockey Challenge do Kanady, což se povedlo. Pak jsem měl dva a půl měsíce mononukleózu. Co se dalo dělat… Aspoň jsem si od hokeje odpočinul. Když jsem ale hrál, dařilo se mi. Pocity ze sezony jsou tak smíšené, pozitivní i negativní.
Statistický účet mezi muži jste si otevřel v mateřském Přerově, za nějž jste zkraje března zapsal dvě utkání. Jak dlouho dopředu s vámi trenéři řešili, že byste mohl za Zubry v Chance lize naskočit?
Když jsem po mononukleóze přijel do Ostravy a trénoval s kondičním trenérem áčka, vzniklo tam spojení střídavými starty. Bylo otázkou času, jestli si mě Přerov vytáhne, nebo ne. Na začátku března mi trenér volal, že se mám druhý den hlásit v Přerově. Jel jsem na Slavii, další dva dny s týmem trénoval a pak naskočil i proti Vsetínu.
Co pro vás zájem Přerova znamenal?
Byl jsem strašně vděčný, že Přerov měl stále zájem, abych za něj hrál. Sice jsem odešel do Vítkovic hrát nejvyšší juniorskou soutěž, která byla mou prioritou. Ovšem doma v Přerově na mě nezanevřeli. Moc si toho vážím. Sice už to bylo áčko, ale to je ve finále úplně jedno. Pořád jsem se mohl do Přerova vrátit a zahrát si doma, kde jsem vyrůstal.
Jak se utvářela vaše role v přerovském mužstvu?
Na Slavii jsem jel víceméně proto, abych doplnil tým do čtyřech lajn. Seniorský hokej jsem si měl hlavně zkusit a nabrat nějaké zkušenosti. V zápase pak Čípák (Radek Číp – pozn. red.) dostal vyšší trest a trenéři se mě rozhodli dát do druhé lajny. Dostal jsem větší důvěru. Tlak na sebe jsem nevnímal, zato jsem cítil, že už mám v týmu pořádnou roli.
Duel se Vsetínem vám vyšel náramně, dokonce jste vstřelil svůj první gól mezi muži. Kam jste si vystavil puk, kterým jste ho dosáhl?
Puk mám vystavený v Ostravě na bytě. Je hned vedle sošky a medaile z Kanady, na poličce. Společně tvoří takový malý hokejový koutek (úsměv).
Jaký to byl vůbec pocit? Vstřelit premiérovou trefu v dresu klubu, který vás vychoval…
Úžasný! Byl jsem za to strašně rád. Navíc jsem se prosadil doma, v dobré atmosféře. Ale i kdyby to bylo venku, těšilo by mě to stejně.
Doufal jste tajně, že by se vám první gól na seniorské úrovni mohl povést právě za Přerov?
Mám jasný cíl: dát gól v každém zápase. Že to vyšlo zrovna na utkání za áčko Přerova proti Vsetínu, byla jen pomyslná třešnička. Ale že bych v to nějak doufal… Snažil jsem se hlavně hrát, co jsem měl. Plnit pokyny trenérů. Gól beru jako odměnu za splněnou práci.
Vsetínskému brankáři jste, tuším, nasadil klasický „teploměr“ (střela přes podpaží mezi rukou a tělem – pozn. red.). Kotouč sice ztlumil, ale nezachytil. Zakončoval jste do svého oblíbeného místa?
Chtěl jsem střílet na vzdálenější stranu, protože tam dojížděl snad Darek Hejcman. Kdyby puk šel na beton, aby ho mohl dorážet. Nechci tu říkat své oblíbené místo pro střelu, ale do „teploměru“ to úplně není (úsměv).
Když jinak působíte především ve Vítkovicích, stíháte sledovat dění kolem přerovského hokeje?
Hlavně na sociálních sítích. S klukama z juniorky nebo s řadou bývalých spoluhráčů z ročníku 2003 si i často píšu. Když jsem měl čas a hrály juniorka nebo dorost doma, šel jsem se podívat. Áčko jsem vůbec nestíhal.
Jaké priority jste si stanovil do další sezony?
Příští sezona? Popravdě, ještě nevím, co bude… S agentem řešíme všechno možné. Uvidíme v blízké budoucnosti, kam povedou mé kroky.
Ve Vítkovicích jste trénoval i s extraligovým A-týmem. Jaké to bylo, trénovat s vyhlášeným tvrďákem Janem Výtiskem, Robertsem Bukartsem a dalšími?
Od kluků jsem si vzal hlavně způsob, jakým se připravují. První trénink… no, nečekal jsem, že do mě Honza Výtisk půjde až s takovou energií (smích). Dal mi krásný strom, dva tréninky nato jsem pak od Honzy Schleisse dostal tělo. Ještě teď mám dvě jizvy na obočí, helma mi sjela a roztrhala obočí u nosu. Je to taková „příjemná“ vzpomínka na začátky ve vítkovickém áčku (úsměv). Ale zvykl jsem si, v Přerově to pro mě pak nebyl takový skok.
Teď trénujete doma a individuálně, nebo se skupinkou spoluhráčů ve Vítkovicích?
Měli jsme tréninkový plán. Chodil jsem si zaběhat, na kolo. Udržoval jsem se. Teď začnu s Kubou Fryčem trénovat individuálně. Potřebuju trochu něco jiného než ostatní, abych byl co nejlépe připravený na další sezonu.
Jaké v ní budete mít cíle, co se reprezentace týče?
Chci se probojovat do kádru osmnáctky pro mistrovství světa. Bude to pro mě meta, jakou byla teď World Hockey Challenge se sedmnáctkou. Budu se na ni soustředit a udělám maximum, abych se na šampionát dostal. Díky takovým akcím jde vaše kariéra po krůčcích dál a dál, nahoru. Všechno jde o něco lépe.
