V přerovské kabině se ještě před pár lety říkalo, že „ten ‚nezničitelný dědek‘ bude hrát do 55 let“. Jestli by se někdo z hanáckého města na řece Bečvě dal přirovnat k legendárnímu Jaromíru Jágrovi, pak bezesporu právě poctivý a skromný „božský Kája“. Tak dlouho jako Jágr ale Karel Plášek hrát nebude. Svou aktivní kariéru letos uzavřel. O deset let dříve, než mu v nadsázce prorokovali.
K důležitému rozhodnutí sáhl v požehnaném hokejovém věku, za druholigový Šumperk dokončil sezonu jako pětačtyřicetiletý veterán. Půlkulaté narozeniny přitom oslavil už loni na podzim, přesněji 16. října. Všem však dokazoval, že na radost ze sportu nepotřebuje mít člověk nutně dvacet.
Neúprosně přibývající léta si ovšem přece jen řekla své. Odchovanec Přerovanů a někdejší hráč Pardubic, Plzně a především Znojma kvůli nim zvolil přesun do běžného zaměstnání. „Mohl jsem ještě pokračovat, nabídku z druhé ligy jsem měl. Ale po práci už jsem chodit hrát nechtěl,“ přiznal otec talentovaného reprezentanta, kterého nedávno draftoval klub z NHL Vancouver Canucks.
Proč jste se rozhodl ukončit kariéru?
Důvod je jasný, věk.
Cítil jste, že už to dál nejde?
To ne. Myslím si, že by to ještě šlo. Neříkám, že mě druhá liga nebavila, hokej je pořád hokej. Už to ale nebylo takové, jako když jsem hrával ve vyšších soutěžích. Druhou ligu jsem si zkusil rok. Ještě jsem mohl hrát, jsem zdravý. Už jsem to ale prostě zapíchl. Jak jsem říkal, kvůli věku.
Na ledě jste byl přitom pořád platným hráčem, neztrácel jste…
Na ledě ani ne, ale ráno se hůř vstává (smích). Regenerace trvá déle. Na ledě jsem se cítil pořád dobře, všechno probíhalo v pohodě. Akorát ráno jsem si vždycky musel dát sprchu.
Ledovou?
Ne, horkou (úsměv). Musel jsem zahřát svaly a mohl jsem jít.
Měl jste ještě nabídky z druhé ligy?
V Šumperku se sice změnili trenéři a nový už mě nechtěl. Ale hrát jsem ještě mohl, nabídka z druhé ligy byla.
Z jakého důvodu jste ji nevzal?
Kvůli práci. Když jsem hrál za Šumperk, bylo to v podstatě na profi úrovni. To mě u hokeje ještě drželo, ale po práci už jsem chodit hrát nechtěl. Řekl jsem si, že buď hokej, nebo práce. Skloubit obojí dohromady jsem nehodlal, ve svém věku bych to asi ani nezvládal.
Co teď budete dělat?
Budu šoférovat, jezdit dodávkou.
Neměl jste pracovat ve Švýcarsku?
Kdepak, to je jenom taková brigáda, než nastoupím do normální práce. Pomáhám při stavbě domu, byl jsem tam jednou, teď tam pojedu podruhé. Otázka týdne, čtrnácti dnů. Moje práce ale bude za volantem.
Budete tak trochu fungovat i jako osobní trenér svého syna?
Kája už má devatenáct let. Tohle platilo, když byl malý. Teď už má svoje trenéry. Je v Brně na Kometě, kde nemají žádné bolístky. Řekl bych, že ty svoje staré věci už mu stejně snad ani říkat nemůžu. Hokej se pořád mění, je rychlejší, ve všem se vyvíjí. Už mu do toho moc nekecám. Samozřejmě mu někdy něco řeknu, když vidím, že někde kulhá. Ale on to ví sám. Ví, jestli hraje dobře nebo špatně, co mu chybí. Pracuje samostatně.
Takže rádce v pozadí…
Jenom takový, který mu říká, ať maká, nezbavuje se puků.
Přijde někdy sám, že by potřeboval poradit?
Já to na něj vychrlím hned, jak ho uvidím (smích). Ne, ani nevím, jestli se ptá nebo ne. Asi ne.
Když jste si loni zahráli spolu, byl to vrchol vaší kariéry?
Nevím, jestli vrchol… Strašně jsem si to přál a jsem moc rád, že jsme si spolu zahráli. Byl to zážitek, včetně fanoušků, hráčů. Co se dělo po zápase s Litoměřicemi… fantastické! Nikdy na to nezapomenu.
Co tedy považujete za vrchol kariéry? Extraligové stříbro s Vítkovicemi, bronz se Znojmem?
Medaile ani ne. Vrcholem obecně asi bylo, že jsem hrál extraligu. Jestli to bylo ve Znojmě nebo někde jinde, to už je jedno. Že jsem byl druhý nebo třetí… ligu musíte vyhrát, ať si to někdo zapamatuje. Druhé, třetí místo nikoho nezajímá.
Jste zklamaný, že jste za více než 700 startů extraligu nikdy nevyhrál?
Bohužel, takový je život. Stává se, že někdo hraje extraligu tři roky a má dva tituly a někdo za patnáct sezon nevyhraje ani jeden.
Pokusíte se ho získat jako trenér?
Trénovat nechci. Vždycky jsem říkal, že buď budu hokej hrát, nebo se na něj dívat.
Takže teď budete chodit na zápasy Zubrů jako divák…
Budu se jezdit koukat na mladého do Brna, případně jinam, kde bude působit. Pokud zrovna hrát nebude, přijdu podpořit přerovské kluky. Dělal jsem to tak i při angažmá v Šumperku, když jsme neměli zápas.
Starších hráčů v přerovském týmu ubývá, jak jeho omlazování vnímáte?
Je to normální, logické. Starší hráči odcházejí a na jejich místo přicházejí mladí. Musí dostat šanci se ukázat. Nikdy však nemohou hrát všichni mladí, stejně jako nemohou hrát všichni staří. Tým se musí vhodně nakombinovat, namixovat, aby si vše sedlo. Někdo končí dřív, někdo později, ale skončit musí jednou každý. A Jarda je jenom jeden (úsměv).
Váš někdejší spoluhráč Lukáš Klimeš řekl, že byste mohl hrát podobně dlouho jako on...
Teď jsem hrál ve Znojmě, byl poprvé na ledě. Šlo mi to, ale po práci už hrát nebudu. Do žádné soutěže už nenaskočím, ani do Záhorské ligy. Na led každopádně nezanevřu. Každý pátek se půjdu sklouznout s klukama z přerovských Old Boys.
Plánujete uspořádat nějaký rozlučkový zápas?
Ve Znojmě to byl můj poslední zápas. Rozlučky dělají slavní, my jenom skončíme.
Vy si nepřipadáte slavný?
Vůbec ne (úsměv). Nějaký zápas jsem odehrál, ale že bych se tady měl loučit s plným zimákem, to ne. To dělají jiní lidé.
Poslední dvě sezony v Přerově jste odehrál s číslem 50. Šlo o věkový cíl vaší kariéry?
Už jsem to někdy říkal, nebylo to tak. V Šumperku jsem nosil čtyřicítku. Když jsem se vrátil do Přerova, měl tu tohle číslo Milan Procházka. Jako mladší hráč mi ho nabízel, ale já si vzal padesátku.
Stane se teď z Karla Pláška přerovský kotelník?
To také ne (smích). Fandit samozřejmě budu, ale ne v kotli. Spíše jsem rád sám, někde v rožku. Sleduju si to, nikdo mě nesmí rušit. Ani s kamarády moc na hokej nechodím. Pořád kecají, hulákají. Já si to naopak chci v klidu vychutnávat.
Na co budete z přerovské části kariéry nejvíce vzpomínat?
V kabině byli vždycky super kluci. Navíc mě potěšilo, že se lidé v Přerově zase naučili na hokej chodit. Nemá smysl hrát na stadionu, kde je pár návštěvníků. Ať je plno, ať na nás třeba venku hulákají, vůbec mi to nevadí. Hlavní je, že na tribunách jsou lidé. Pro ně má cenu hrát.
Působíte ledově klidným dojmem, řval jste vůbec někdy na spoluhráče?
Nikdy jsem to nedělal. Když jsem něco potřeboval, v šatně jsem si to s dotyčným spoluhráčem řekl. Vždycky je lepší se domluvit, křičet nemá cenu. Většinou se jednalo o mladší spoluhráče, kteří by po řvaní ještě více znervózněli. Poslední dobou jsem přece jen pokaždé hrál s mladšími spoluhráči (smích).
Dokážete si představit, že byste se s manželkou přestěhovali do zámoří, když by tam váš syn prorazil?
Nad tím jsem vůbec nepřemýšlel. Moc bych to Kájovi přál, ale draft ještě neznamená, že bude hrát NHL. Draftování je známkou kvality, že není úplně špatný. Je na něm, aby na sobě pracoval. Třeba se někdy zadaří, nicméně je to strašně daleká cesta, na které nesmí chybět štěstíčko.
Přemýšlel jste v jeho věku také o tom, že by vás mohli draftovat?
Nepřemýšlel, já se chtěl dostat do extraligy. To se mi povedlo – sice až v třiadvaceti, ale povedlo. Chtěl jsem to dokázat, na víc jsem neměl.
