Děkujeme fanouškům a partnerům klubu za podporu HC ZUBR Přerov v sezoně 2021/2022

S výbušností to nesmím přehánět, ví Macuh. Přerovská doprava mu dala zabrat

S výbušností to nesmím přehánět, ví Macuh. Přerovská doprava mu dala zabrat
P ř e r o v – Před měsícem nastřílel premiérový hattrick v seniorské kariéře, teď se chce posunout dál. Ještě dál. Rok Macuh odehrál v Chance lize více než stovku zápasů, postoupit přes čtvrtfinále play-off se mu ale zatím nepodařilo. Stejně jako Zubrům. Pětadvacetiletému Slovinci to s nimi poprvé nevyšlo loni v březnu. Tentokrát by rád pomohl k prolomení letité bariéry, a při tom se konečně odhodlal k certifikátu z češtiny.

Jak se zrodil váš návrat do Přerova?
S Hanym (Pavlem Hanákem – sportovním manažerem, pozn. red.) jsme v průběhu loňské sezony zůstali v kontaktu. Na konci sezony mě pak oslovil, jestli bych se nechtěl vrátit. Měl jsem i jiné nabídky, ale hned jsem věděl, že chci jít do Přerova. Jsem rád, že všechno dopadlo dobře a jsem tady.

Proč jste měl hned jasno, že se chcete vrátit?
Hlavě kvůli tomu, jak se v Přerově pracuje s hráči. Je tu kabina se super kolektivem, která vytváří výbornou atmosféru. Jádro týmu je dlouhodobě pohromadě. Kluky znám a doufám, že dostanu prostor. Chci ukázat, že umím hrát hokej.

Jak vzpomínáte na první přerovské angažmá?
(Zezadu se k Macuhovi nenápadně přiblíží kustod Lukáš Menšík, jednou rukou jej vezme pod krkem a vzápětí se s ním zdraví.) Bylo to fakt super. Přišel jsem a zjistil jsem, jak to v klubu funguje. Skvělá parta, skvělá práce všech lidí v týmu. Tehdy jsem byl rád, že mi vůbec dali šanci. V podstatě jsem sem přišel omylem. Po dvou týdnech trénování mi pak Hany nabídl smlouvu, kterou jsem hned vzal.

Přišel omylem?
V té době jsem byl v Novém Jičíně a v Přerově nějak vypadlo strašně moc kluků. Volali do Jičína, jestli nemají někoho do tréninku. Původně jsem měl s Přerovem jenom trénovat, proto říkám, že jsem přišel omylem.

A hned jste si potykal s trenérem.
Přijel jsem do Kroměříže, kde se tehdy trénovalo. Uviděl jsem mladého kluka, Kubu Grofa. Myslel jsem si, že je to hráč. Trenéry jsem měl vždycky starší. Tak jsem jej pozdravil ‚Čau‘. Hned odpověděl: ‚Čau, čau, pojď tady za námi do kamrlíku.‘ Bylo to poprvé v životě, kdy jsem tykal trenérům (úsměv). Úplná novinka.

Se Šumperkem jste měl v minulé sezoně dost vlastních starostí. Stíhal jste sledovat Zubry?
Vím, že na začátku sezony se trochu trápili. Nebylo to ale nic hrozného, oproti ostatním týmům měli pořád o tři nebo čtyři zápasy méně. Proti Přerovu jsem se chtěl vždycky ukázat, přece jen jsem tady předtím hrál.

Jak se v Šumperku berou zápasy proti Přerovu?
Mají náboj, nějaká rivalita mezi kluby panuje. Vždycky jsme to brali jako derby, zápasy byly vyhecovanější, než když se hrálo proti Sokolovu nebo obecně klubu z Čech. Že by to ale bylo extrémní, to ne. Přerov má daleko větší derby s Prostějovem než se Šumperkem.

Drakům jste pomohl k záchraně v Chance lize, co vám to dalo?
Vždycky chci hrát za tým s ambicemi. Šumperk měl jasnou ambici udržet se v soutěži. Věděl jsem, že dostanu hodně prostoru a pomůže mi to. I proto jsem do Šumperka šel.

V Přerově jste si vysloužil přirovnání k Jiřímu Goišovi. Cítíte sám, že jste podobné typy?
Nemám rád, když někdo říká, že jsem velký, silný a musím hrát do těla. Chci ukázat, že kromě hry do těla umím stejně jako Jirka hrát s pukem a dát gól.

Na druhou stranu, hra do těla k vám pasuje, i kvůli vaší výbušné povaze.
To je pravda. Ale musím se krotit, někdy jsem výbušný až moc. Občas je lepší, když soupeře nedohraji úplně do těla. Mohlo by se stát, že bych jej zranil a oslabil tým.

Paradoxně pro Slovince výbušná povaha moc typická není.
Já ji mám po tátovi, ten je výbušný úplně (smích).

Loni jste nosil na drese číslo 47, v Přerově ale patří k Jiřímu Goišovi. Budete o něj soupeřit?
Vůbec nad tím nepřemýšlím. Goišák tady hraje čtrnáct let, ani se o tom nebudeme bavit. Jirka má 47, já si vezmu jiné číslo. V Šumperku jsem chtěl zůstat na čísle 43, které jsem předtím nosil v Přerově. Ale byla tam jen 47, proto jsem sáhl po ní.

Bydlíte v Olomouci, Přerov není daleko. Přispíte si?
Vzdálenost super, akorát v Přerově se pořád opravují cesty. Dneska (rozhovor vznikal v pondělí 16. května – pozn. red.) už jsem se ztratil asi třikrát, a to je teprve ráno. Ale z Olomouce to mám pětadvacet minut cesty, což je paráda. Přispat si úplně nemůžu. Na tréninky jezdím většinou o něco dřív, dám si kávu nebo pokecám s kluky.

S jakými ambicemi se k Zubrům vracíte?
Ambice jsou týmové. Předloni, když jsem tu byl, jsme nenaplnili cíl. Nedostali jsme se přes čtvrtfinále. Chci pomoct ukázat, že máme na postup do semifinále. V kariéře se mi to také ještě nepovedlo. Osobní cíle si dávám nerad. Když makáte, body přijdou.

Už jste zaúkoloval Lukáše Menšíka, aby nakoupil dost lahví Alpy?
(Smích) O tom jsme si nepsali. Jenom jsem jej prosil, jestli mi může nechat moje staré místo v kabině. Říkal, že už je to zařízené. Doufám, že na to nezapomněl (úsměv).

Česky umíte opravdu skvěle. Jak to vypadá s vaším plánovaným certifikátem?
Plánuju ho už asi čtyři roky. Přítelkyně si ze mě pořád dělá srandu, že o něm jenom mluvím. Snad na to teď budu mít dost času.