S Přerovem jste podepsal do roku 2024, jak vypadala jednání o nové smlouvě?
Jednání byla docela rychlá. Přišel jsem za Hanym (Pavlem Hanákem, sportovním manažerem – pozn. red.) s tím, že se mi začaly sbíhat nabídky. Měl jsem i víceleté. Přerov o mě projevil zájem a pak už nebylo moc co řešit. Plánoval jsem zůstat a dohodli jsme se.
Přerov byl pro vás prioritou?
Co se týče první ligy, určitě. Do zahraničí jsem nikam nechtěl. Něco jsem měl i z extraligy, ale nechtělo se mi čekat déle. Řešil jsem konkrétní nabídky na dva roky a radši jsem zvolil jistotu.
Na dva roky jste se dohodl se Zubry. Co to pro vás znamená?
Budu mít klid na práci. S rodinou máme jistotu, že dva roky zůstaneme usazení. Po příští sezoně nemusíme zase řešit, co a jak. Teď jdu ještě na operaci s ramenem a budu potřebovat trochu času, abych se do toho dostal.
Nakonec z vás bude ještě Moravák…
S manželkou jsme si říkali, že kdyby to šlo, pořídili bychom si tu baráček. Na Severu (severu Čech – pozn. red.) bychom všechno sbalili a přestěhovali bychom se do Přerova. Vzali bychom s sebou rodinu a všechny známé. Máme to tak trochu nalomené (úsměv).
Jaké máte pocity z uplynulé sezony?
Zase byla rozdělená – s lidmi a bez lidí. Osobně strašně cítím, když lidi na stadionu nejsou. Hokej pak úplně ztrácí smysl. Přijde mi to smutné a kolikrát i bez náboje. Bylo super, když lidé mohli chodit – v tom byl jednoznačný rozdíl. Po sportovní stránce byla sezona jakž takž úspěšná. I když ještě v prosinci jsme se klepali, abychom nespadli.
„Oprášil“ jste spolupráci s Lukášem Klimešem. Jak vám to pomohlo?
Pomohlo to hlavně celému týmu. Mně to pomohlo možná v tom, že jsem si od zápasů také odpočinul. Všechny zápasy se hrály na krev, byli jsme namočení v bojích o záchranu. Systém soutěže byl letos hodně těžký, nebyla to žádná sranda.
Jaký máte s Klimešem vztah?
Jsme kamarádi, nikdy jsme spolu neměli problém. Když tu Lukáš nebyl, kolikrát jsme si napsali. Co nového v Brně a tak. Vztah mezi námi byl suprový. Na konci ledna jsme se dozvěděli, že Klíma přichází nastálo. Nejvíc z toho opravdu těžil tým. V bráně měl vždycky čerstvého gólmana a mohl se na něj spolehnout. Řekl bych, že výkonnost nebyla špatná ani u jednoho z nás.
Klimešova forma vyvrcholila ve čtvrtfinále play-off. Nemrzelo vás, že jste ho celé sledoval ze střídačky?
V play-off musí jít osobní ambice nebo ego stranou. Rád bych samozřejmě chytal, ale bylo to tak, že play-off začne Klíma. Potom jsme všichni viděli, co předváděl. Nebylo co řešit. Nebyl jsem uražený, že jsem nešel do brány. Stál jsem za týmem, jako kdybych stál v brance.
Proč vám v kabině říkají „Dědku“?
To vymyslel náš „Ukecanej“, jak říkáme Ondrovi Ševčíkovi. Začal to říkat, protože jsem starší ročník. Asi tři kluci se toho chytili, víc se to ale nerozšířilo.
Oplatil jste to Ševčíkovi?
Pošťuchuji ho, že má asi patnáct a mentální věk tak desetiletého dítěte. Vzájemně do sebe šťouráme, je to klasika.
V kabině jste z hráčů vždycky první. Čím to je?
Mám to tak i v životě. Jsem takový, že všude raději chodím dřív, než přesně nebo na poslední chvíli. Malej navíc brzo vstává a mně do tréninku zbývají zhruba dvě hodiny. Rád si před ním ještě zacvičím, tak vyrazím na zimák a připravím se. Teprve potom se začnou scházet kluci. Chodím tak, abych byl ve své pohodě. Jinak by mě to nebavilo.
Musel jste někdy čekat, až vám kustod odemkne kabinu?
Ne, ne. Meňa (Lukáš Menšík - pozn. red.) už tam pobíhá a brousí brusle. Většinou se slezeme přibližně nastejno. Rád bych na něj něco bonznul, ale momentálně nemám co (smích). Vždycky dorazí včas.
V závěru sezony jste z tribuny sledoval juniorskou baráž mezi Přerovem a Litvínovem. U Zubrů působíte, za chemiky ale chytal váš bratr David Čermák. Komu jste fandil?
Na rovinu musím říct, že jsem seděl na tribuně a bylo mi strašně. Fandil jsem Přerovu a zároveň bráchovi. Byl jsem se podívat na obou zápasech v Litvínově. Přál jsem to klukům z Přerova. Ale nechtěl jsem, aby mi spadl brácha a ještě za to mohl. Říkal jsem, ať vyhraje Přerov dvakrát 1:0, že to nebude jeho vina. Nakonec to ale bylo velké drama. Měl jsem rozpačité pocity. Neměl jsem ani radost, že Litvínov vyhrál a zachránil se. V případě postupu Přerova by to asi bylo podobné.
Byly to pro vás větší nervy, než kdybyste v bráně stál vy?
Mám to tak, i když jsem při zápase na střídačce. Je to pro mě horší, zápasy hrozně prožívám. Když je člověk v bráně a dostane gól, musí zapomenout a chytat dál. Určitě mám menší nervy, když chytám.
Dával jste přerovským útočníkům nebo bratrovi nějaké rady?
Bráchu jsem před sérií pošťuchoval, ať si na nás vzpomene. Že mu to v Přerově domluvím na příští rok a může tady chytat extraligu juniorů (smích). Tak ať nám tam něco pustí. Litvínov první zápas vyhrál 3:0, tak jsem mu pak gratuloval k nule. Tušil jsem, že kvalita bude znát. Přece jenom, Litvínov nebyl poslední tým extraligy. O zápase v Přerově jsem ale říkal, že je tady bude čekat peklo. Samozřejmě rupli. Brácha byl z toho malinko nervózní, měli trošku paniku. Už jsem ho nepopichoval. Spíš jsem mu říkal, ať je v klidu a jde si rozhodující utkání užít.
Poslední zápas baráže rozhodla až třetí třetina…
To je pravda, překlopit se toho mohlo i na druhou stranu. Přerovští kluci dali ve třetí třetině břevno. Z tribuny jsem byl přesvědčený, že to byl gól. Ale pak mi brácha posílal, že to byla fakt tyčka. Říkal jsem si, ještěže tak. Kdyby Přerovu v takovém zápase neuznali gól, bylo to by strašné.
Baráž byla i vrcholem sezony pro vašeho parťáka Michala Postavu. Celkově si letos vyzkoušel čtyři soutěže…
Výborné je, že takhle mladý kluk chytal a měl zápřah. Nejsem zastáncem toho, když brankář chytá víc soutěží. Pak neví, kde je doma. Přišel ale Klíma, byli jsme na tom špatně. Ve finále je dobře, že Postyho prověřilo několik soutěží. Na závěr si navíc vyzkoušel těžké zápasy za juniorku. Doufám, že příští rok na to naváže. A budeme po sobě vzájemně dupat, aby se nám dařilo.
