Oproti loňsku přibyla nová kategorie – 9. třída. Vy máte navíc 5. třídu, není to pro vás komplikace?
Není. Naopak jsem rád, že mi kluci z ročníku 2009, loňští čtvrťáci, ještě rok zůstanou. Rozjeli jsme s nimi určitou práci, ve které můžeme pokračovat. Loňskou sezonu jsme měli dobrou a bylo by mi líto je teď, při rozdělané práci, pouštět dál. Vyhovuje mi, že zůstanu jejich hlavním trenérem. Složitější bude jen rozdělit asistenty na víkendové zápasy. Všechno je ale o lidech, které máme v trenérských kabinách skvělé.

Říkáte, že s ročníkem 2009 jste měl dobrou sezonu. Podle čeho její úspěšnost posuzujete?
Hlavně nám záleží na tom, aby se děti posouvaly dál. Aby byly lepší a lepší. Nejde vůbec o výsledky z turnajů, jestli ho kluci vyhráli nebo skončili poslední. Jak velký pokrok naši nejmenší udělali, pozorujeme už v průběhu sezony.

Co jako trenér 1. – 5. třídy musíte dělat pro to, aby děti hokej bavil?
U každé třídy je to odlišné, ale děti v tomto věku obecně všechno baví formou hry. Když vědí, že si na tréninku budou hrát, těší se. Na nás trenérech už pak je, abychom si do tréninků zařadili, co potřebujeme. Je nicméně rozdíl v práci s prvňákem a v práci se čtvrťákem nebo páťákem. Každá třída je v hokejovém vývoji někde jinde.

Co nejvíce pohybu

Máte směrnice, jak mají vaše tréninky vypadat?
Od svazu máme stanovené, že by padesát procent tréninků měla tvořit hra. To splňujeme. Snažíme se, aby děti byly co nejvíce v pohybu. Na ledě i na suchu. Zapadá to do naší klubové filozofie, kterou jsme si stanovili po dohodě se sportovním manažerem mládeže a šéftrenérem.

Jaká je filozofie klubu konkrétně pro práci s 1. – 5. třídou?
U nejmenších jde právě o hru, děti se musejí co nejčastěji hýbat. Nesmí někde stát a jen se koukat. K tomu jsme prohloubili spolupráci se společností AndrleSport a do tréninků zabudováváme nové cviky. S filozofií klubu se všechno shoduje.

K ruce máte několik asistentů, má každý z nich na starosti něco jiného?
U svých kategorií mám dva stěžejní asistenty, kteří se mnou chodí na každý trénink. Jiřího Sklenáře a Martina Vojtka. Plus nám podle potřeby pomáhají i další asistenti. Na tréninku si je vždycky rozdělím, jak potřebuji. Třeba u Jirky Sklenáře vím, že je trenérem brankářů a zná hodně dobrých cviků na rychlost reakce. Proto jej na to využívám. Martin Vojtek zase umí s dětmi zablbnout a užije si s nimi například štafetové závody. Úkoly pro asistenty se každopádně různě mění. Osobně si nyní hlídám cviky, které jsme do tréninků vnesli ve spolupráci s AndrleSport.

O jaké cviky se jedná?
S nejmenšími kategoriemi formou her pilujeme zmíněnou rychlost reakce. Hodně se zaměřujeme také na to, aby si děti udržely v dobré kondici své nohy. Aby neměly plochá chodidla, což je u hokejistů všeobecný problém, a dokázaly pracovat s prsty. Při trénincích v tělocvičně jsou proto často bosé, bez bot i ponožek. Na stanovištích cvičíme s tenisákem, abychom probudili chodidla. V každé kategorii jsou cvičení jinak náročná. U žáků klademe důraz na cviky týkající se funkční síly a stability.

Na ZŠ Želatovská vzniklo hokejbalové hřiště. Jak ho máte v plánu využívat?
Už teď, v průběhu letní přípravy, ho využíváme. Páteční tréninky s ročníky 2011 a 2012 se mají odehrávat právě tam. Bohužel, v květnu nám to ve většině případů zhatilo počasí. Doufám, že v červnu bude častěji hezky a budeme na hřišti trávit více času. Za mě je výborné, že se postavilo. Prvňáci a druháci mají zázemí přímo ve škole, odkud je to na plochu pár kroků. Můžeme si tak udělat parádní trénink. Ročník 2009 se zase na hřišti zúčastní nového putovního turnaje O pohár Vojtěcha Buriana. Přijedou i týmy Zlína a Hodonína a pro hřiště půjde o takovou zatěžkávací zkoušku. Moc se na to těším.

Do budoucna bych rád získal trenérské „Áčko"

Jste držitelem trenérské licence B, co všechno jste musel splnit pro její získání?
Trenérský kurz se skládá ze tří pětidenních seminářů. Nejprve jsme se v Praze věnovali teorii, v učebně probírali fyziologii či anatomii. Pak jsme se zabývali přípravou mimo led neboli „off-ice“. Tréninky v tělocvičně, hrami, kompenzačními cvičeními. Třetí část kurzu se odehrávala na ledě. Byli jsme se skupinou dětí a dostávali různé úkoly, třeba sestavit trénink pro konkrétní věkovou kategorii. V takových situacích musíte rychle reagovat. Na konci kurzu jsme ještě psali test složený z několika teoretických okruhů. Kdo nedosáhl požadovaného počtu bodů, nesplnil podmínku pro získání licence a musel opakovat.

Máte ambici udělat si do budoucna trenérskou licenci A?
Určitě. Jakmile to půjde, po určité požadované době, budu se chtít do kurzu nahlásit. Doufám, že mě vezmou co nejdřív. Snad se mi „Áčko“ získat povede.

V Přerově nebydlíte, dojíždíte z Hodonína. Jak to zvládáte?
Většinou jezdím vlakem, cesta trvá asi padesát minut a celkem to ušetří čas. Osobně s tím nemám žádný problém, práci si v pohodě dokážu rozvrhnout. Navíc mám i velmi tolerantní přítelkyni, musím jí za to moc poděkovat.

Neuvažujete o tom, že byste si pořídili byt přímo v Přerově?
(Smích) To je jedna z nejčastějších otázek, na kterou se mě lidé ptají. Kdybych byl sám, asi už bych v Přerově bydlel. Přítelkyně má ale v místě, kde žijeme, parádní byt i práci. Zatím všechno časově zvládám, takže není potřeba se stěhovat. Doufám, že to takhle vydrží co nejdéle.

Úvodní foto: Jiří Zaňát