PERMANENTKY (stav k 15.7., 18:00): K dnešnímu dni jste zakoupili 101 permanentek. Děkujeme!
INFO: Zubři nabízí možnost pronájmu ledové plochy v MEO Aréně. Cena pronájmu ledu (1 hodina) je 3000,- Kč.
Informace a objednávky: Aleš Verlík (sekretář klubu), telefon: 777 690 227, email: verlik@hokejprerov.cz

Nejhorší den života i cola za tři koruny. Sezony v Kunlunu nelituji, říká Jan Svoboda

Nejhorší den života i cola za tři koruny. Sezony v Kunlunu nelituji, říká Jan Svoboda
P ř e r o v – Málokterý český hokejista se může pochlubit tak pozoruhodnou zkušeností, jako Jan Svoboda. Na tom, že si v juniorském věku zahrál v cizině, by ještě nebylo nic překvapivého. Chomutovský rodák a nynější útočník Zubrů ale na rozdíl od svých vrstevníků nezamířil do Kanady, Ameriky, Švédska nebo Finska. Roku 2017 si plácl s Kunlunem – klubem z Pekingu, hlavního města Číny. Ve stínu záře Rudé hvězdy zažil exotiku plnou dobrodružství.

Když cítil, že jeho kariéra povadá, vsadil vše na jednu kartu. Jako správný hráč se nebál jít velkého risku. Věkově prostřednímu z aktuálně tří Svobodů v přerovském kádru se vyplatil. „Před sezonou jsem mluvil s agentem a říkal mu, že se docela bojím. Odpověděl mi, že nebudu litovat. A měl pravdu, Kunlun byl jeden z nejlepších kroků mého hokejového života,“ prozrazuje dvaadvacetiletá letní posila Hanáků.

Jak si nyní užíváte první moravské angažmá v kariéře?
Do Přerova jsem šel s tím, že jsem slyšel samé dobré reference. Zatím se mi to jen potvrzuje. Nemůžu říct jediné špatné slovo. Strašně mě to baví. V Kadani byl poslední rok takový na hlavu. Jsem rád, že mi přišla nabídka od Zubrů a můžu se tady jenom zdokonalovat. Můžu do toho jít s čistou hlavou a soustředit se jenom na sebe.

Jak jste se předtím, převážně jako hráč klubů ze severozápadu Čech, díval na moravskou hokejovou scénu?
Bral jsem ji jako něco úplně jiného, než je na Severu. Když jsem přijel na Moravu, vždycky jsem hrál proti týmům s propracovaným systémem. Nechci na Sever působit nějak špatně, ale zatím si myslím, že v Chomutově i Kadani nebylo všechno jenom o hokeji. Doufám, že v Přerově to bude jiné…

Narážíte například na výrazné ekonomické problémy v Chomutově? Doléhaly na vás?
Tak, tak. Nechci to říct úplně napřímo, ale tyto problémy se časem promítly i do tréninků. Nepanovala na nich vůbec nálada.

Z Kadaně do Přerova, jak velký je to skok?
Přerov bych srovnával spíš s Chomutovem, kde jsem byl před dvěma roky. Tréninky jsme měli dané podobně, také s námi pracoval výborný kondiční trenér. Když to shrnu, v Chomutově to ohledně letní přípravy bylo super. A tady se mi pouze potvrzuje, že to je možná ještě o něco lepší.

V čem se přerovské a chomutovské tréninky liší?
Každé jsou jinak směřované. V Chomutově měli všichni všechno. I když vám něco šlo, dělali jste to s ostatními. V Přerově se s Kubou Fryčem zaměřujeme na to, co nám chybí nebo nejde. Můžeme se v tom zdokonalovat a trénujeme si každý zvlášť, případně ve skupinách. Na začátku jsem byl na testech na kole. Po dlouhé době, na kolech jsem vůbec nejezdil. Fryčák z toho poznal, že kdybych byl na střídání na ledě, byl bych strašně rychle unavený. Teď pracujeme na tom, aby se to zlepšilo.

Jste zhruba 350 kilometrů od domova, skoro na druhém konci republiky. Jak v Přerově relaxujete?
Nejhorší byl první týden, kdy jsme se ještě neznali. Teď už je to ale v pohodě, na Fitu je nás šest kluků. Včera (rozhovor vznikal v úterý 8. června – pozn. red.) jsme byli na koupáku, zahráli jsme si turnaj v ping-pongu. Když nemáme co dělat, zajdeme si do města na kávu. Je to dobrý způsob, jak zregenerovat. Večer dorazíme na Fit, dáme si spolu PlayStation, někdy si jdeme zahrát pinčes. K tomu jsem narazil na Dvořku, hrajeme tenis, kterému jsem se dřív věnoval. Už jsme byli třikrát. Dvakrát jsem vyhrál a jednou prohrál. Strašně mě baví, když si mám s kým o co zahrát.

A co přerovské pivo ZUBR, už jste ho stačil ochutnat?
Musel jsem (úsměv). První týden jsme šli s klukama na rybník… jak se jmenoval, už si snad nevzpomenu… A, Laguna – na Lagunu! Ptal jsem se Berta Černého, kam půjdeme. Říkal, že na Lagunu, tak jsem tam poprvé v životě ochutnal pivo ZUBR. Musím říct, že je výborné. Měli jsme ho i dole na Fitu. S Hanym, s Vendy, vždycky to bylo příjemné.

Během dosavadní kariéry jste si prošel i jednou zahraniční štací. V sezoně 2017/18 jste nastupoval za juniorku čínského klubu Rudá hvězda Kunlun. Do té doby jste přitom hrál pouze v Chomutově, pokoušel jste se přesunem do Kunlunu o zvrat v kariéře?
V Chomutově byl pan Růžička. Spolu s vedením mi slibovali, že budu v šestnácti hrát extraligu za muže. Trénoval jsem celou sezonu, ovšem nakonec mi nedali ani jeden zápas. Bylo to na hlavu. Přitom reference byly dobré, hrál jsem i za repre, dařilo se mi. Pak ve mně něco hrklo, zdravé naštvání. Slyšel o mně trenér Barkov, táta Aleksandera Barkova, který hraje v NHL. Přišla mi nabídka na try-out, že by mě chtěl vidět. Musel jsem risknout všechno a letět na dva týdny za svoje peníze do Číny. S tím, že když se mi try-out podaří, všechno mi proplatí. Řekl jsem si, že jdu do neznáma. MHLka sice dříve měla být v Chomutově, ale nakonec z toho sešlo. Věděl jsem, že je to něco nového. Doufal jsem, že nebudu litovat. Teď musím říct, že bych toho v životě nelitoval. Byl to jeden z nejlepších roků mé kariéry.

Šest hodin na letišti, krkání a pohlavek u stolu

Co předcházelo samotnému try-outu?
Do Pekingu, kde se konal, jsem doletěl sám. Poslal jsem si hokejky, všechno. Číňané na letišti vůbec neuměli anglicky, takže jsem tam ztvrdnul šest hodin. Bez výzbroje. Po šesti hodinách se hokejky najednou našly. Vzal jsem si je a musel cestovat taxíkem. Řidiči jsem ukázal, kam mám jet. Jenže ten absolutně nevěděl. Fakt nejhorší den mého života!

Jak to nakonec dopadlo?
Pak jsem zavolal jednomu manažerovi, který to taxikáři vysvětlil čínsky. Díky tomu jsem se dostal, kam jsem potřeboval. Do Číny jsem ještě k tomu musel letět s čtyřdenním předstihem, nic dalšího už potom neletělo. Být čtyři dny v Číně sám, bez kluků, beze všeho, s jiným posunem… Bylo to hodně těžké. Kór, když tam měly ty svoje snídaně a další jídla. Úplně jiná strava, než na co jsem byl zvyklý. Ve finále je však všechno zlé k něčemu dobré. Jsem rád, že jsem si tím prošel. Jak se říká: co tě nezabije, to tě posílí.

Na čínskou kuchyni jste si zvyknout nedokázal?
Ne, vůbec. Oni se i u stolu chovají jinak. Seděl jsem s Číňanama a s Rusákama u jednoho stolu. Číňané jsou v uvozovkách taková prasata, že když jim jídlo chutná, třeba si krknou. Rusáci to zase vůbec takhle neberou. Číňani si krkli a Rusák jednomu z nich dal pohlavek. Ze srandy, samozřejmě. Byli tam se mnou i hráči z dalších zemí. Finové, Američané. Postupně jsme se každopádně seznamovali, až vznikla docela dobrá parta.

Když jste tohle všechno viděl, neříkal jste si: „Já chci zpátky domů.“?
Rozhodně jsem si to říkal první týden, prvních čtrnáct dní. Pak mě dali na pokoj i do lajny s jedním Rusákem. Řekli nám: „Hele, vy dva se musíte bavit. Myslíme si, že vám to půjde, když tady budete.“ A sedli jsme si. Do města jsme jezdili na kole a kupovali, co nás napadlo. Čínské ceny byly neskutečné, dvoulitrová cola stála v přepočtu na naše peníze tři koruny.

Do města s kreditkou od manažera

Co vás do Kunlunu vlastně zlákalo?
Bral jsem to jako zahraniční a zároveň exotické angažmá. Lákalo mě, jak budu hrát s hokejisty z Finska, Ameriky, Ruska a Číny. Šel jsem tam s tím, že se naučím anglicky. Nakonec jsem se sice naučil spíš rusky, i to ale mělo něco do sebe. Strašně jsem toužil po změně a Kunlun splnil moje očekávání.

Byl čínský try-out náročnější, než bývá v Česku?
Denně jsme měli dvě hodiny ledu a posilovny. Po týdnu jsme mezi sebou sehráli zápas spojený s testy. Běhali jsme dvacet minut v kuse, dělali posilovny a trojskoky. Rusáci v týmu byli hrozní blázni. Na ledě po sobě šli, protože chtěli všichni zůstat. I do testů dali všechno. Shodou okolností jsem je ale vyhrál já, což mi určitě pomohlo. Od agenta jsem potom dostával reference, že jsou se mnou spokojení. Trénovalo se mi jen líp a líp. Až se mě trenér zeptal, jestli jsem připravený na sezonu, že už se mnou počítá.

Byla to sice pořád „jen“ juniorská soutěž, jaké jste ale měli finanční ohodnocení?
Peníze se neřešily. Když to přeženu, jejich hráči, kteří nastupovali ve čtvrté pětce, brali okolo šedesáti tisíc našich korun. Co jsem slyšel, hodně peněz do toho narvali hlavně kvůli olympiádě. Dva týdny jsme měli soustředění v Rusku, to samé pak ve Finsku a v Lotyšsku. Když jsme chtěli jít do města, manažer nám dal kreditku, ať z toho vyžijeme.

Pokud vím, klub ale nesídlil v Pekingu, nýbrž v lotyšské metropoli Rize…
Bydleli jsme tam na hotelu, hráli domácí zápasy. Původně jsme sice měli být ubytovaní v Petrohradu, ale to se nějak zavrhlo. V Rize nám to domluvil manažer, který odtamtud přímo pocházel. Měli jsme svůj malý stadion, na který se vešly maximálně dva tisíce lidí. Představovali jsme pro ně však zajímavost. Tým z Číny, co hraje ruskou ligu v Lotyšsku. Docela i chodili. Riga byla dobrá volba pro sídlo klubu, je to krásné město. Starali se o nás jako o vlastní, brali to dost vážně. Bylo to podobné jako v extralize. Když jste něco chtěli, do druhého dne vám to sehnali. Prostředí bylo plně profesionální, nic mi nechybělo.

„Kopírka" v posilovně lichotila

Do jaké míry vůbec v čínském klubu působili Číňané?
Z hráčského kádru byla z Číny jedna čtvrtá lajna. Jednou se poprali, po internetu kolovalo video, volali mi kvůli tomu i z Novy. Soupeři šli do jednoho Číňana a celá pětka se šla bít za něj. Ve druhé lajně jsem pak hrál s Číňanem a Rusákem, kterému se přezdívalo „Gretzky“. Nastupovali jsme spolu tři čtvrtě sezony a nemohl jsem si to vynachválit. Hlavně „Gretzky“ hrál opravdu výborně.

Jak jste s Číňany komunikoval?
Číňané jazyky neumí a ani se je nechtějí učit. V lajně jsme komunikovali tak, že jsme čínskému spoluhráči řekli pár základních anglických výrazů. Nahrávku, střelu a podobně. Dorozumívali jsme se rukama, nohama. Všelijak, jak to šlo (úsměv). Postupem času se všechno zlepšovalo a sedli jsme si.

Jaký byl čínský přístup k hokejovým povinnostem?
Mám konkrétní příklad, z posilovny. Cvičili jsme a Číňani se od nás snažili všechno odkoukávat. Ode mě i od dalších evropských hráčů. Najednou přišli a zeptali se mě a trenérů, jak to dělám. Překladatel, který byl na tréninku přítomný, jim to obratem přetlumočil. Lichotilo mi to, ale na druhou stranu to pro mě bylo zvláštní. Na ledě z nás pak měli takový zdravý respekt. Byli jsme rádi, že je můžeme něco přiučit.

Takže nerozuměli posilovacích strojům ani činkám?
Vůbec. Někteří s tím pracovali poprvé v životě. Ale ne všichni. Zrovna Číňan, se kterým jsem hrál, to už docela ovládal.

A co jejich bruslení?
No… Jsou spíš typy, které to jdou na led odbránit. Když jsou první tři lajny unavené, aby to nějak odbruslili, poprali se. Prostě něco změnili. Za role v týmu byli rádi. Všem nám to vyhovovalo, měli jsme s nimi dobré vztahy. Věděli jsme, že kdyby se nám na ledě něco stalo, šli by do toho vždycky po hlavě.

Virtuální Štědrý večer

Vánoce 2017 jste strávil v Chabarovsku, který je přitom od Rigy na míle daleko. Jak k tomu došlo?
Přeložili jsme si zápasy. Hráli jsme s Chabarovskem a Taifunem, které jsou kousek od sebe. I když, kousek… hodinu, dvě letadlem. Na Vánoce dvacátého třetího jsme letěli dvě hodiny do Moskvy a odtud asi osm hodin do Chabarovsku. Vůbec celý ten rok byl pro mě zvláštní. V Chabarovsku jsem trávil Vánoce a shodou okolností měl i maturák. Přes živé vysílání a web kameru jsem mluvil do Chomutova. S třídou jsem si to neužil, pro šerpu šla místo mě ségra. Kvůli Kunlunu jsem musel maturitu o rok odložit. Napřed jsem zkoušel studovat dálkově. Pomáhaly mamka, ségra a v tu dobu i přítelkyně. Jenže to bylo moc složité. Naštěstí jsem pak za rok odmaturoval.

Jak se v čínském týmu slaví vánoční svátky?
Neslaví se, slaví se až příchod nového roku. Dvacátého čtvrtého prosince je v Číně úplně normální den, kdy se nic slavnostního neděje. S finskými spoluhráči jsme si popřáli a šli si někam sednout. Zavolal jsem domů, kde byli rádi, že mě viděli. Na dálku jsem si s nimi dal „řízek“. Krátce před Novým rokem pak všichni letěli domů. Byl jsem rád, že se můžu na pár dní vrátit do Česka.

Jak chutná štědrovečerní večeře online?
Moc ne (smích). Rodiče se ségrou si řekli, že si dají kapra. Že si nebudou dávat řízek, když tam nejsem. Jedl jsem ho až o tři dny později, s nimi doma.

Dvě rány způsobily rok na nic

Jak moc byla juniorka propojená s A-týmem Kunlunu, který už v té době působil v KHL?
Spíš jsme byli propojení s VHLkou, druhou ruskou ligou. Trénovali jsme s nimi, měli jsme od nich i jednoho výborného hráče. Byl to můj kamarád, se kterým jsem bydlel měsíc u něj na bytě. Chtěl jsem se naučit žít sám se sebou a on mi to nabídl. Jmenoval se Pavel Krutij, šlo o skvělého střelce, jel na All-stars. Bohužel, před necelým rokem zemřel (posmutněle si povzdechne). Byl to jeden ze dvou mých nejlepších kámošů v angažmá. Všechno mě naučil, vnímal jsem ho jako vzor. Potom na tréninku náhle zkolaboval a už se ho nepodařilo zachránit. Byl jsem z toho docela mimo, když jsem se to dozvěděl. Minulý byl v tomhle vůbec na nic. Z Chomutova jsme měli podobný případ – Ondru Buchtelu.

To musí být pro člověka hrozné, když v jednom roce ztratí dva kamarády, s kterými dříve sdílel kabinu…
Opravdu rok na nic. Oba kluci dokonce odešli chvilku po sobě, v červenci. Úplně zničehonic přišly takové dvě rány. Byl jsem z toho hodně špatný.

Zpátky ke Kunlunu. Kolik tedy chybělo k tomu, abyste za něj naskočil do KHL?
Chybělo docela dost. Jednou jsme se ale někde v Rusku srazili a zatrénovali si spolu. S áčkem šla jedna naše lajna, ve kterém jsem zrovna byl. Viděli jsme, jak trénuje tým z KHL. Zase jsem získal nové zkušenosti, i proto jsem do Kunlunu šel.

Jak se za rokem v čínském klubu zpětně ohlížíte?
Bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat. I když šlo o strašný risk. Před sezonou jsem mluvil s agentem a říkal mu, že se docela bojím. Odpověděl mi, že nebudu litovat. Měl pravdu. Celý rok jsem si užil. O angažmá můžu mluvit jen v dobrém. Klidně bych do toho šel znova, ačkoliv teď už bych nehrál za juniorku.

V Přerově jako Gretzky? Byla by to velká tíha

V předloňské sezoně jste v Chomutově nosil na drese číslo 99, proč?
Nebylo to kvůli tomu, že bych byl obdivovatelem Waynea Gretzkyho. Seběhlo se to narychlo. Dvanáctka i dvacetpětka, s kterými jsem hrával, už byly obsazené. Laukič (kustod Roman Lauko – pozn. red.) se mě zeptal, jaké číslo si teda vezmu. Řekl jsem mu, že jsem ročník ’99, tak to zkusím s devadesátdevítkou. Pronesl jsem to možná trochu ze srandy, s nadsázkou. Laukič ale pak bojoval za to, abych devadesátdevítku skutečně mohl nosit. Nakonec jsem si ji vzal. A snad hned druhý zápas s ní dal gól, tak jsem si ji pak už nechal. Stejný dres jsem chtěl oblékat také v Kadani, ale bohužel to nevyšlo.

V Přerově se ke dvěma devítkám vrátíte?
Abych pravdu řekl, radši asi ne. Spíš si vezmu pětadvacítku. Kdybych si zvolil devadesátdevítku, byla by to asi velká tíha (úsměv).

Autorkou fotografií z ledové plochy je Alena Zapletalová.