Už v dorostu se rozhodl, že pokud neprorazí jako hráč, chce v hokejovém prostředí zůstat na jiné pozici. Přerov tehdy patřil mezi Černohousovy soupeře. Dokonce takové, na které se jen tak nezapomíná. „Proti Přerovu jsem měl vždycky premiéru. Do Přerova jsem jel s áčkem Hodonína na svůj první venkovní zápas, ještě jako dorostenec s košíkem. Zkušení kluci mě hned upozorňovali, ať sedím daleko od kotle, že to není zrovna příjemné,“ vzpomíná s úsměvem.
Zubrům se postavil také při debutu za juniorku, v lednu 2016 se v domácím zápase s Hanáky dokonce porval. Poslední dvě sezony v Hodoníně současně nastupoval ve druhé lize a trénoval děti. Práce s nimi se mu zalíbila. Nejprve vypomáhal, pak povýšil na hlavního kouče a dostal vlastní kategorii. „Už jsem se toho díkybohu nepustil. Po nabídce z Přerova jsem pak skončil s hraním a začal se věnovat jen trénování. Už jsem si nemohl dovolit žít ze dne na den a jen se bavit hokejem ve druhé lize,“ přiznává s tím, že zásadního životního rozhodnutí nikdy nelitoval.
Místo u Zubrů získal i díky mládežnickým letním kempům, kde se předtím seznámil s trenéry Pavlem Neumanem a Vladimírem Kočarou. První dva roky téměř denně dojížděl vlakem – ráno do Přerova, večer zpátky do Hodonína. Až poté se přestěhoval do přerovského bytu. Trénoval totiž stále starší kategorie, navíc přišla šance u A-týmu. Cestovat desítky kilometrů po železnici už nešlo. Kvůli časové náročnosti i dostatku energie na tréninky.
Vedle hodin strávených na ledě nebo v šatně se Černohous pustil do studia hokejových herních dovednostní. Objel řadu seminářů, na kterých trenéři například probírali, jak dobře bruslit. Hokejový svaz jej zařadil mezi své dovednostní trenéry neboli skills kouče. „Tehdy mi zavolal Laďa Kočara (tehdejší trenér přerovského A-týmu – pozn. red.), jestli bych nechtěl připravit ukázkový trénink na dovednosti pro áčko. Nakonec se z toho stala každodenní spolupráce, která mi dokořán otevřela dveře do světa hokejových dovedností,“ vybavuje si.
Najednou tak nepomáhal pouze dětem, ale u videa nebo z tribuny sledoval každý zápas účastníka Chance ligy. Díky spolupráci s videotrenérem Jiřím Sklenářem mohl vidět každé střídání jakéhokoliv hráče. Po utkáních pak předával zpětnou vazbu. „Tenkrát přišel covid a mohli jsme chodit na led dopoledne i odpoledne. Mívali jsme jednak zvlášť tréninky pro obránce a útočníky, což souviselo s naším systémem hry. Jednak jsme se zaměřovali na každého hráče podle jeho typologie. Třeba u Rádi Čípa to byla střela z první při přesilovce, aby v ní byl tak silný, že nám to vyhraje zápas,“ vrací se Černohous do sezony 2020/21, ve které Přerov zdobily nejlepší přesilovky v soutěži a po základní části byl na třetím místě tabulky.
Celý den na stadionu? Neudržitelné
Poté ale přišlo nešťastné vypadnutí ve čtvrtfinále s Porubou. Sérii, kterou Ostravané vyhráli 4:0 na zápasy, výrazně ovlivnil hned první duel. Zubři v závěru vedli 2:1 a hráli pětiminutovou přesilovku. V ní ale inkasovali vyrovnávací gól a nakonec prohráli v prodloužení. Následující ročník už se Hanákům dařilo mnohem méně. Vedení klubu tak v prosinci 2021 odvolalo trenéry Kočaru a Grofa. Spolu s nimi se rozhodl skončit i Černohous, ačkoliv nemusel. „Dostal jsem na výběr, jestli chci pokračovat s novými trenéry, nebo ne. Do áčka si mě ale vytáhli Laďa Kočara s Kubou Grofem. Lidsky jsem cítil, že když jsem do toho šel s nimi, měl bych s nimi i odejít. Vysvětlil jsem to novému realizačnímu týmu, který to zcela pochopil,“ zdůvodňuje, proč sezonu dokončil pouze u mládeže.
Do toho mu život přinesl příjemné povinnosti doma, narodila se mu dcera. „Všechno se mi otočilo o 180 stupňů. Člověk najednou zjistil, že celý den tráví na zimáku – dopoledne s áčkem a odpoledne s mládeží. Večer jsem přišel domů a ještě jsem si musel nakoukat zápasy áčka. Na nic jiného jsem neměl čas, jenom se vyspat a potom zpátky za stadion. Dlouhodobě to bylo neudržitelné,“ přibližuje. V uplynulé sezoně sice s přerovským A-týmem spolupracoval, ale už jen omezeně. Na led s ním místo každého dopoledne chodil jednou za týden.
Jeho práce, která mimo Zubry zahrnovala i dovednostní tréninky v MEO Aréně se jmény jako Filip Král, Petr Zámorský nebo Michal Jordán, si všimli také v jiných klubech. Poslední dva roky tak řešil různé nabídky. „Ale nedávaly mi smysl, abych řekl, že v Přerově nebudu pokračovat a chtěl bych rozvázat smlouvu,“ upřesňuje Černohous. Situace se změnila loni v létě. „Cítil jsem, že potřebuju změnu. Chtěl jsem jít více cestou dovedností – z pozice hlavního trenéra čistě na pozici trenéra, který rozvíjí individuální dovednosti hráčů,“ objasňuje.
„Doma jsme byli nachystaní, že příležitost posunout se dál může přijít. Dcera je pořád ještě ve věku, kdy se můžeme sbalit a jít o 200, 300 kilometrů dál. V říjnu mi volali z Pardubic. Bavili jsme se, projevili zájem a pak to šlo z týdne na týden,“ popisuje, že mu na stole přistála nabídka z východu Čech. Následoval dvouhodinový pohovor v Pardubicích, představení vizí obou stran a ukázkové tréninky. V Přerově měl Černohous sice ještě na rok smlouvu, překážku pro nové angažmá ale neznamenala.
Přerovu jsem moc vděčný
„Laďa Kočara mi tehdy při podpisu řekl, že není potřeba dávat do smlouvy možnost předčasného odchodu, že je to na podání ruky. Prostě pokud přijde zajímavá nabídka, Přerov mi nebude bránit. Jsem za to moc vděčný a děkuji Přerovu, že dohodu dodržel,“ cení si Černohous přístupu Zubrů. V Přerově trénoval pět let. Podle svých slov si na nich nejvíce váží toho, co se v klubu ctícím modrožlutou kombinaci naučil.
„Přerov mi dal šanci pokračovat v hokeji na profesionální úrovni, otevřel mi dveře. Nebýt něj, s hokejem bych skončil. Kdo vám dá možnost čuchnout k hokeji od těch nejmenších dětí až po muže, působit na ně a ještě se u toho učit? Mně bylo 24 let, stál jsem na střídačce áčka a měl jsem na starosti hru obránců. Bylo to neskutečných pět let života, i lidsky mě to hrozně posunulo. Jestli něco vůči Přerovu cítím a mám to vyjádřit jedním slovem, je to vděk,“ svěřuje se Vít Černohous, nyní již skills kouč pardubického Dynama.
Autoři fotografií: Ronald Hansel, Jan Gebauer, Martin Voltr
