Rodák z Jablonce nad Nisou se pravidelně účastní takzvaných Skills Campů. Na posledním z nich s dospívajícími hráči piloval střelbu. V Novém Jičíně byl současně učitelem i žákem, komunikoval totiž s trenérem, který rozvíjel hvězdy světového formátu.

Jak jste se na říjnový Skills Camp dostal?
Od letošní sezony jsem jedním z asi devíti skills koučů, kteří jsou přímo pod hokejovým svazem. Věděli jsme, co bude náplní naší práce. Především se zaměřujeme na dovednostní tréninky na akcích VTM – krajských výběrech (projekt Výchova talentovaná mládeže, který sdružuje nejšikovnější hokejisty ze všech klubů v jednotlivých krajích – pozn. red.) . Týkají se nás ale právě i reprezentační skills kempy, které jsou pro letošní rok novinkou. Počítal jsem s nimi už od srpna nebo září.

Na práci přímo pod hokejovým svazem jste zvyklý. V Přerově vás jako trenéra mládeže také platí…
V Přerově působím od roku 2018. Mám za to, že první sezonu (2018/19) mě svaz neplatil. Přešel jsem pod něj až v následujícím ročníku – jako trenér žáků. Tuto funkci vykonávám dodnes, letos k ní přibyla ještě pozice svazového skills kouče.

Z čeho vyplynulo, že si svaz vybral právě vás?
Oslovil mě regionální trenér mládeže (Oldřich Kališ, který má z této funkce na starosti mimo jiné i Přerov – pozn. red.). Dobře věděl, čemu se věnuji v Přerově – že s dětmi i dospělými hokejisty již déle pracuji jako skills trenér. Na přelomu srpna a září mi zavolal a nabídl mi místo jednoho ze svazových skills koučů.

Jak moc jste nad nabídkou váhal?
Nebylo to jednoduché rozhodování, ale v klubu mi vyšli maximálně vstříc. Se sportovním manažerem mládeže Laďou Kočarou jsme řešili, jak všechno skloubit časově. Není to totiž jen o tom někam přijet a odtrénovat. Jako svazový skills kouč se musíte hodně zabývat videi. Účastníte se online meetingů, kde komunikujete s trenéry mládežnických reprezentací. Bavíte se s nimi, jak si nastavit sezonní plán, co s klukama dělat. Ať už jde o reprezentační Skills Campy nebo akce pod hlavičkou VTM.

Rozhodně se nenudíte…
Navíc momentálně studuji trenérskou licenci A. Všechno jsem musel probrat zleva i zprava, aby nová pozice dávala smysl mně, klubu i svazu. Chci odvádět stoprocentní práci, ke spokojenosti všech.

U Zubrů působíte jako skills kouč všech kategorií a k tomu ještě hlavní trenér šesté a osmé třídy (dvou žákovských kategorií – pozn. red.). Teď pracujete ještě pro svaz, studujete trenérskou licenci a doma máte malou dcerku. Jak tohle všechno kombinujete dohromady?
Číslo jedna je pro mě rodina. Každý, kdo má rodinu, ví, o čem mluvím. Bydlíme sice v Přerově na bytě, ale rodinné zázemí v podobě babiček a dědečků máme v Hodoníně. Když odjedu na vícedenní akci – reprezentační nebo do Prahy kvůli studiu, holky odvážím domů do Hodonína. Celý týden stráví s rodinou tam. Našli jsme si v tom spíš plusy, než mínusy. Malou vidí babičky i dědečkové. Celkově od rodiny cítím velkou podporu.

U klubu je to náročnější, program žáků je každý víkend poměrně nabitý. Kvůli studiu licence jezdím pryč minimálně na tři dny v měsíci. Není snadné všechno vyřešit, ale s klubem jsme do toho přesto šli. My jako rodina i Laďa Kočara jako sportovní manažer. Domluvili jsme si pravidla a jsem hrozně rád, že všechno funguje. Je to také zásluha ostatních trenérů přerovské mládeže. Pokud nejsem v klubu, zaskočí za mě.

Nejen sezení v lavici. Kvůli licenci se najezdíte

Jak přesně vypadá studium trenérské licence?
Každý měsíc jedeme na dva dny do Prahy na fakultu. Máme tam teoretickou část – různé předměty od anatomie přes sportovní trénink, fyziologii nebo biochemii. Třetí den trávíme specializací. Většinou jedeme na některý z reprezentačních srazů. Nejprve jsme byli v Příbrami, kde se připravovala osmnáctka. Zhlédli jsme trénink a následovalo sezení s reprezentačními trenéry. Vysvětlovali nám herní systém a styl hry, kterým se s osmnáctkou chtějí reprezentovat. Nedávno jsme pak byli v Písku, kam se sjel národní tým do šestnácti let pod vedením Milana Razýma. Program byl podobný jako při akci v Příbrami. Studium neobnáší jen teoretické a praktické znalosti, ale i náročné cestování.

Jaký jste studijní typ?
(Smích) Já a studijní typ? Kdo mě zná, ví, že mezi lidi se studijními vlohami rozhodně nepatřím. Jeden kamarád to ale pojmenoval dobře: tohle je poprvé v životě škola, která mě baví a dává mi smysl. Konečně (úsměv). Věci, které se učíme, denně používám v praxi. Obohacuje mě to – i z pohledu, že spousta se dá přenést do klubu. Jsem moc rád, že se mi na studium licence povedlo dostat. Není to jednoduché, někteří dobří trenéři neprojdou přes přijímačky. Zkouškové období sice ještě nezačalo, ve škole jsme ale dobrá parta lidí.

Která trenérská jména patří mezi vaše spolužáky?
Z těch známějších se mnou studují Venca Skuhravý, Miroslav Duben, Tomáš Netík. Nerad bych na někoho zapomněl (úsměv), bývalých skvělých hokejistů je tam víc. Ještě třeba Ivan Rachůnek, který hrál i za Přerov. Licenci studují ale také kluci z menších klubů. Neměli sice zářnou hráčskou kariéru, zato jsou skvělí mládežničtí trenéři. Pár z nich působí v mém okolí, jezdíme společně autem.

Co spolu při cestě do Prahy řešíte?
Na první dobrou mě napadají tréninkové metody a dění v klubech. Člověka zajímá, jak to vypadá jinde. Navíc předávání poznatků mezi trenéry nahrává doba. Už to není jako dřív, že by si trenéři hájili informace a nikomu je nedávali. Dnes je každý otevřený, což vnímám velmi pozitivně. Nezáleží na tom, jestli trénujete v Karlových Varech, Plzni nebo v Přerově. Jsme schopní si vzájemně poradit. Trenéři mají možnost obohatit sebe i své kluby a zařazovat do práce s dětmi moderní trendy.

Má dnes vůbec ještě smysl být uzavřený, nekomunikovat v době moderních technologií s ostatními trenéry?
Rozhodně říkám, že to smysl nedává. Doba se úplně otočila. Je jasné, že každý chceme posunout zrovna klub, ve kterém pracujeme. Všichni ale posouváme i český hokej jako celek. Otevřenost je důležitá. Nemůžete se izolovat, ignorovat jiné názory a pohledy. Musíte se s nimi naopak naučit pracovat. Osobně s tím nemám problém.

Pacina mě hrozně obohatil, zámoří je sen

Zpátky k reprezentačnímu Skills Campu. Na co jste se v Novém Jičíně zaměřovali?
Hráče jsme měli rozdělené do dvou tréninkových skupin. V první skupině byli kluci z kategorie do šestnácti let, ve druhé kluci ze sedmnáctky. Hlavní téma všech tréninků bylo ale stejné. Zaměřili jsme se na střelbu ze souhlasné nohy. Jde o zakončení po naskočení na nohu, kterou má hráč blíž k hokejce. Pohotové zakončení. Trénovali jsme i podpůrné bruslení. Když ho kluci nezvládnou, nejsou schopni takovou střelu vůbec využít. Všechny tyto věci jsme poté zasazovali do herních cvičení. Jako trenéra mě to hrozně obohatilo. Z kempu jsem odjížděl s tím, že jsem se dozvěděl spoustu nových věcí. V Novém Jičíně s námi trávil čas Tomáš Pacina, hlavní svazový skills kouč, který v minulosti pracoval se Sidneym Crosbym nebo s Jaromem Iginlou. Na ledě jsme s ním debatovali, kde v trénincích vidíme dobré a kde špatné věci.

Tomáš Pacina dlouhou dobu působil v zámoří. Lákalo by vás podívat se tam na stáž?
V hokejovém prostředí asi nenajdete člověka, který by se nechtěl podívat na stáž do zámoří. Já nejsem výjimkou. Pokud by se taková možnost naskytla, rád bych ji využil. Obohatila mě i stáž ve švýcarském Davosu, kde jsem byl před dvěma roky. Nejsem člověk, který by si myslel, že všechno ví, všechno umí a všechno dělá nejlépe. Naopak je dobré být na sebe kritický. Umět si říct, co nedělám dobře, a mít vůli posouvat se dál. Zámoří je pro mě snem pro další rozvoj.

Jak vypadala stáž v Davosu?
Projeli jsme více klubů, ale hlavní zastávkou byl právě Davos. Měli jsme tam i sezení se skills koučem, který je shodou okolností Čech. Probírali jsme s ním dovednostní tréninky a věci kolem nich. Švýcarsko mě uchvátilo, má velmi propracovaný systém. Nejde jen o samotný hokej, ale i o školství, přestupní řád. Je to mnohem jiné než v Česku. U nás by se to asi aplikovalo hodně těžko, žijeme úplně jiným stylem. Na druhou stranu pro nás švýcarský systém může být inspirací. Osobně mi ukázal, proč jdou Švýcaři hokejově tak nahoru.

Proč?
Velký důraz kladou například na mimoledovou přípravu. Hodiny se věnují buď speciálním hokejovým tréninkům, nebo prostě jiným sportům. Troufnu si říct, že v tom jsou lepší než my. Souvisí to také s podmínkami, které mají k dispozici. V Davosu jsou naprosto parádní – pro trénink na ledě i mimo led. Prostory, pomůcky a celkové nastavení klubu je fantastické.

Jak to mají Švýcaři s dovednostními tréninky? Mají pro ně jednotnou metodiku, nebo má každý klub volné pole působnosti?
V jednotlivých kantonech se drží systému matek. Jednou z těchto „matek“ je právě Davos, slouží jako spádová oblast pro ostatní menší kluby. Má zpracovanou metodiku ohledně bruslení, dovedností s kotoučem. Pracují se speciálními videi a dalším materiálem. Dávají za pravdu tvrzení, že švýcarský národ je absolutně přesný. Jsou opravdu precizní. Ví, co dělají, čeho chtějí dosáhnout a jak toho dosáhnout. Hrozně mě to oslovilo, stejně jako jejich systém soutěží – od žákovských až po seniorské. Byla to pro mě velice přínosná stáž. Doufám, že přijde ještě nějaká další.

S osmáky jako ve Švýcarsku

Dalo by se něco takového použít v Přerově?
Ze Švýcarska jsem si dovezl jednu věc. Švýcaři pro ni mají vlastní, interní pojmenování, ale v podstatě jde o dotazník pro hráče. Už od mládeže se ním zjišťuje jejich pohled – jak sami sebe vnímají, vidí, hodnotí v určitých hokejových dovednostech.

Před letošní sezonou jsem ho ve zjednodušené podobě poprvé použil v Přerově. Vybral jsem si osmou třídu, kterou vedu jako hlavní trenér. Základ spočívá v tom, aby kluci dokázali ohodnotit sami sebe. Trenér pak zjistí, jak se vnímají. Stejný dotazník jim dám i v půlce sezony a na jejím konci. Z odpovědí poznám, jak se kluci cítí. Jestli jim tréninky vyhovují, nebo se v nich naopak necítí dobře, protože jim nepomáhají. Jsem zvědavý, jakou zpětnou vazbu dostanu.

Můžete přiblížit, jak dotazník vypadá?
třeba úvodní dotazník obsahuje i věci týkající se chování v kabině, party a podobně. Zařadil jsem do něj také otázky, které s hokejem vyloženě nesouvisejí. Jako trenér chci vědět, co kluci rádi dělají, když nejsou na zimáku nebo ve škole. Použil jsem i otázky typu čím by chtěli v životě být, jaký obor mimo hokej je zajímá. Ze získaného materiálu poznám, jak se mám ke klukům chovat, jak s nimi mám mluvit. Baví mě to. Stejně jako u skills tréninků je to založené na individuálním přístupu. Řešíte jednotlivé individuality. Články týmu, které vám dohromady dávají určitý obrázek.

Přemýšlel jste, že byste na toto téma jako student licence A napsal odbornou práci?
(Úsměv) Na fakultě máme po dvouletém studiu kromě ústních zkoušek i závěrečnou práci. Upřímně, ještě jsem nad tím nepřemýšlel. Záběr ještě není takový. Dotazníky zkouším poprvé a nejsem si jistý, jestli bych za dva roky nasbíral dost materiálu. Téma závěrečné práce zatím vymýšlím. Nějaké už v hlavě mám, ale zrovna tohle to úplně není.