„Když jste něco zkazili, neposadili vás. Řekli vám, jak to udělat lépe, nebo vás to nechali udělat znova. Když nevyšla stahovačka, zkusili jste ji podruhé a pak to vyšlo,“ popisuje rodák z Husince, jak se k obráncům přistupuje v zemi tří korunek – Švédsku.

Teď si plní povinnosti v klubu, který vyznává stejné barvy, jaké se nacházejí na švédské vlajce. V Přerově je spokojený už jen s letní přípravou. „Kondiční trenér nám vysvětlil, proč děláme ta konkrétní cvičení, jaký mají smysl. Člověk jim pak věří, a proto ho i baví,“ prozrazuje.

Z přípravy uplynulo šest týdnů, jak ji zatím hodnotíte?
Velmi kladně. Ani mi nepřijde, že je to šest týdnů. Tréninky odsýpají a baví mě. Nemůžu říct cokoliv špatného. Všechno funguje, jak má, jdeme podle plánu. Příští týden začínáme na ledě, s čímž se příprava určitě spojí. Směřujeme k tomu, abychom byli dobře nachystaní na novou sezonu.

Můžete popsat, jak tréninky vypadají?
Máme to rozdělené – buď jsme v tělocvičně, nebo v posilovně. Minulý týden jsme byli už i na písku, začínáme se věnovat rychlosti, sprintům. Předtím jsme trávili čas spíš v posilovně. Věnovali jsme se „kruháčům“, ohledně kardia a podobně. Teď se víc zaměřujeme na rychlost a pohyb na ledě.

V čem se příprava liší ve srovnání s jinými kluby, ve kterých jste působil?
Někde jedou podle způsobů staršího typu. Hodně běhání, delší tratě – snaží se tím co nejvíc nahnat fyzičku. Dnešní způsoby, jak nabrat kondici a hlavně sílu, už jsou ale úplně jinde. Třeba v Mladé Boleslavi jsem působil pod novým kondičním trenérem, takže všechno také směřovalo k trénování na ledě. V jiných klubech jsem ale naopak zažil starší model. Běhali jsme v lese, měli delší tréninky, prostě co nejvíc se zničit. Mně osobně to nevyhovuje. Mám radši kratší tréninky zaměřené na pohyby, které pak potřebujeme na ledě.

Jak často jste se v minulých přípravách cítil zničený?
Jak kdy. V Mladé Boleslavi měli stejný model jako v Liberci. Tréninky do hodiny, maximálně do hodiny a půl. Dvakrát do týdne byly dvoufáze, ale spíš kompenzační, nějaká střelba. Po tom jsem se cítil výborně. Nicméně jsem zažil i přípravy, kde se trénovalo dvě hodiny ráno a dvě hodiny odpoledne. Tehdy jsem byl hodně zničený. Cítil jsem, že mi tělo nefunguje, jak by mělo.

Tréninky mají hlavu a patu. Kondičák mi pomohl v kariéře

Zmínil jste, že vás přerovské tréninky baví. Co konkrétně?
Tréninky našeho kondičáka Kuby Fryče mají hlavu a patu. Řekl nám, proč to děláme, jaký to má smysl. Když tomu člověk věří, tak ho to i baví. Ví, proč to dělá. Nejsme v situaci, že bychom přišli a jenom nějak odtrénovali. Co se bavíme s kluky – ať už novými, nebo těmi, co jsou tu déle –, jsou to fakt dobré tréninky. Všichni říkají, že jsou po nich výborně připravení. Věří tomu a funguje to.

Z toho vyplývá, že vám styl Jakuba Fryče, který se neustále zdokonaluje a vzdělává, vyhovuje.
Jo, jo. Došel jsem k němu, ještě než jsme se sešli s týmem. Abych věděl, co čeho jdu a nešel úplně od nuly. Ukázal mi základy, vysvětlil všechny pohyby. Jak je mám správně dělat, abych to potom mohl předvést i na ledě. Můžu říct, že mi pomohl dál v kariéře.

Panuje spokojenost s Přerovem také po ostatních stránkách?
Rozhodně. Proti Přerovu nemůžu říct křivého slova. Všichni v klubu jsou velice příjemní, komunikativní. Opravdu super organizace. Nemůžu si ji vynachválit.

Salzburg? Jiný styl života, ze začátku jsem byl vyjukaný

Sezonu 2013/14 jste strávil v akademii rakouského Salzburgu, jaké to tam bylo?
Působil jsem tam v době, kdy ještě neměli hotovou novou akademii. S ledem, posilovnou a bydlením v jednom areálu. Ještě pracovali s mnoha cizinci – Finy, Rusy, Lotyši i jedním Estoncem. Vybírali hodně talentované kluky. Do Salzburgu jsem se dostal přes try-out. Trenéři se na mě podívali dva dny a vybrali si mě. Tehdy byl jediný problém: Salzburg ještě nehrál českou extraligu juniorů, proto jsme absolvovali strašně málo zápasů. Tým za celou sezonu odehrál pětadvacet, třicet utkání, což je v mladším věku málo. Kdybych nejezdil na reprezentační srazy, s třiceti zápasy bych se neposunul, tam kam bych chtěl.

Jaký styl hokeje se v salzburgské akademii nejvíce projevoval?
Měli jsme i vlastního videokouče a kondičního trenéra. V té době, kdy jsem přišel z Letňan, pro mě něco takového neexistovalo. První dva měsíce jsem z toho byl docela vyjukaný, potom si to ale sedlo. Systém byl hodně stavěný na rozvoj hráčů, především v útočném pásmu. Nesvazovala nás striktní pravidla, mohli jsme si udělat kličku, nikdo nám za to ruce neutrhl. Tím se zvedaly naše zkušenosti a dovednosti. Na druhou stranu to nebyl cirkus, všechno mělo hlavu a patu.

Mám pocit, že v rodišti Wolfganga Amadea Mozarta pro vás řada věcí byla poprvé…
Byl to pro mě úplně jiný styl života. V Salzburgu jsem v patnácti letech žil poprvé bez rodičů. Nebylo to jednoduché, ale člověk si zvykl. Spolu s dalšími kluky jsem bydlel na internátu. Měli jsme tam vychovatele, který se o nás staral. Prali nám, vařili…

Jak náročné bylo pro kluka z menšího pražského klubu dostat se na takovou hokejovou adresu?
Ještě přede mnou tam hrál třeba Václav Karabáček, který momentálně nastupuje za Motor. Po Salzburgu jej draftovali a působil v Americe. Red Bull si už tehdy vybudoval jméno. Do Čech jezdil na dvojzápasy a všechny porážel. Vědělo se, že jsou odskočení a vydali se správnou cestou. I proto jsem se o ně zajímal. Oni se navíc zajímali o mě a nakonec jsme to spojili. Teď se Salzburg liší zapojením cizinců. Má jich jen pár, sází převážně na Rakušany.

Švédové jsou soběstační. Trenéři jim věří a nic neodfláknou

Kromě Rakouska jste v zahraničí okusil také Švédsko, kde jste odehrál necelé tři sezony. Jak vypadá hokejový život tam?
Ve Švédsku to bylo ještě o stupeň dál – ve smyslu života bez rodiny. Bydlel jsem úplně sám, musel jsem si prát, vařit, chodil jsem na nákupy. Obědy a večeře nám sice připravovali, ale řadu věcí jsem si zařizoval sám. Šlo o dobrou životní zkušenost. Pokud jde o hokejový život, popsal bych ho jako strašně moc dřiny. Švédsko se od Česka neliší ani tak v hokeji, nejpodstatnější rozdíl je jinde.

V čem?
Kluci ve Švédsku chtěli sami, nikdo je nemusel nutit. Sami se šli vyběhat po tréninku, sami chodili do posilovny. Pomáhal jim jen kondiční trenér, hlavní kouč tam vůbec nebyl. Věřil jim a kluci to zase neodflákli. Člověka to naučí. Neříkám, že se to v Česku v té době flákalo. Určitě to ale nemělo tak vysokou úroveň. Kluci to všechno brali na sebe a tím strhávali další, kteří se chtěli zlepšovat. Byla tam silná motivace, jež hráče posouvala.

Opravdu Švédové hráče do ničeho nenutí a všechno závisí na samotných hokejistech?
Spíš se to odvíjí od konkurence. Když vidí, že to kluka nebaví, vezmou někoho jiného. Dva roky jsem hrál ve Frölundě, jednom z nejlepších evropských klubů na výchovu mladých hráčů. Mají nespočet kluků, kteří byli draftovaní. Po tomto týmu je velká poptávka, a pokud se jim někdo nelíbí, můžou ho hned dát pryč. Naopak zase můžou vzít dva nové kluky, kteří jsou hodně namotivovaní.

Masové kuličky s džemem a žádné „obstřelovačky“

Dovézt si ze Švédska znalost praní a vaření, to se může hodit vždycky…
(Smích) Neříkám, že mi to jde, ale nějaký základ jsem se naučil. Člověku to přinese hodně, když je delší dobu bez rodiny.

Co jste pochytil ze švédské kuchyně?
Nejvíc asi švédské masové kuličky s kaší, speciálním džemem a omáčkou. Považuji to za jejich nejlepší jídlo, jedli jsme ho tam opravdu hodně. To samé těstoviny nebo ryby. Byl jsem v Göteborgu, kde je měli krásně čerstvé.

Švédové jsou proslulí hrou svých obránců, v čem je jejich příprava rozdílná ve srovnání s Českem?
Jak jsem byl od patnácti pryč, ani nevím, jestli se v Česku trénovalo jinak. Rozdíl jsem nepociťoval. Ve Švédsku jsem poprvé zažil dělené tréninky na obránce a útočníky. Hlavní byl každodenní dril. Ráno od sedmi dovednosti na ledě, pak posilovna, učení a škola, oběd. Odpoledne jsme se už společně s týmem věnovali hernímu systému a herním situacím. Klíčové bylo i to, co už jsem zmínil. Klub a trenér nechali hráče rozvíjet se. Když někdo něco zkazil, neposadili ho. Řekli mu, jak to má udělat lépe. Případně jej nechali udělat to na ledě znovu. Když mu nevyšla stahovačka, aby si ji zkusil ještě jednou, a pak mu to vyjde. Důležité bylo neodhazovat puky, být pořád na puku. Žádné „obstřelovačky“ kolem plexi. Kluci od šestnácti až do áčka se ve Švédsku nechávají rozvíjet. Systém není striktní, beci hrají na kotouči. Klidně, ať se třikrát vrátí za bránu a vymyslí situaci.

Ne tolik upnutý přístup byl důvodem, proč jste se do Švédska rozhodl jít?
Ani ne. S reprezentační šestnáctkou jsme ve Švédsku hráli Turnaj čtyř. Docela se mi povedl, byl jsem vyhlášen nejlepším obráncem turnaje. Tím si mě asi všimli. Během měsíce nebo dvou měsíců se mi sami ozvali a nabídli mi víceletý kontrakt. Když jsem viděl, jaký je Frölunda klub – nejvyšší liga v dorostu, juniorce i áčku –, neváhal jsem. Rodiče se trochu báli kvůli škole, abych všechno dohromady zvládl, ale nakonec se to povedlo. Jsem moc rád, že jsem ve Švédsku byl. Jednou bych se tam chtěl vrátit.

Po dvou letech ve Frölundě jste část sezony 2016/17 oblékal dres Linköpingu. Potom jste se však ze Švédska vrátil domů, proč?
Bylo to po prvním mistrovství světa do dvaceti let, které se konalo v Montrealu. Všimli si mě lidi z Mladé Boleslavi a ještě během sezony mi nabídli smlouvu. Cítil jsem, že po dvacítkách mám už na to hrát za chlapy. Přesun do Boleslavi jsem považoval za nejlepší volbu. Zrovna v Linköpingu jsme už nebyli na postupových příčkách, soutěž jsme spíš dohrávali. S klubem jsme se dohodli na rozvázání smlouvy a šel jsem do Boleslavi.

V kontextu angažmá v Salzburgu, Frölundě a Linköpingu, jste zvyklý chodit na led již v červnu, jako teď se Zubry?
V Letňanech byl led celoročně, po návratu ze Salzburgu nebo Švédska jsem byl zvyklý tam chodit. Jednou dvakrát týdně, abych se udržoval. S panem Zavadilem nebo panem Brožem jsme pilovali dovednosti či hru pět na pět. Radši jsem na ledě dřív. Když jdete až později, projeví se delší pauza. První dva tři týdny to není ono. Kotouče vám odskakují, nemáte skluz podle svých představ, jste hodně zadýchaní. Čím dřív půjdeme na led, tím lepší to bude na začátku sezony.

Husinec bez Husa, zato s reaktorem

Pocházíte z Husince, po Janu Husovi tak má dalšího známého rodáka…
(Úsměv) To ne, jsem z jiného Husince. Tenhle je přímo u Letňan, na Praze-Východ. Máme tam jaderný reaktor, takže není Husinec jako Husinec.

Pracovat u reaktoru jako Homer Simpson vás nelákalo?
Kdepak, do detailu jsem se o něj nezajímal. Zase tak blízko k němu nemám. Jenom vím, že ho tam máme. Kdyby se něco stalo, stejně je nám to asi jedno (úsměv).

Jak často si lidé pletou „váš“ Husinec s tím slavnějším v jižních Čechách?
Popravdě se mě na to zatím ještě nikdo neptal. Lidé se spíš zastavují nad celým názvem obce Husinec-Řež, že o ní předtím neslyšeli. Diví se, z jakého koutu světa pocházím. Pak se teda podívají, každopádně to zní nevšedně (úsměv).