Co se vám vybaví jako první, když se řekne kvalifikace se Slovanem?
Jsou to krásné vzpomínky na chvíle, které jsme prožili. Nejen já, ale i celý kolektiv. S bývalými spoluhráči Ovčáčkem, Šromem, Luzarem a dalšími vzpomínáme, jak to tehdy bylo. Na dobré i špatné věci. Je potřeba si přiznat, že na postup jsme neměli. Pro Přerov to ale i tak byl velký úspěch.

Největší v historii přerovského hokeje?
Souhlasím. Na domácí zápasy přišla ohromná spousta lidí, byly to jedny z největších návštěv v Přerově. Hokej táhl, dařilo se nám, sešli jsme se dobrá parta. Nebyly jsme hvězdy, ale jako kolektiv jsme měli sílu. Táhli jsme za jeden provaz, proto jsme dosáhli takového úspěchu. Jako bývalý funkcionář si myslím, že jsme předběhli tehdejší vedení hokejového klubu. Proto se za tři roky spadlo. Trošku se spalo. Nechci urazit mladší hráče, ale trochu zpychli. My starší hráči už jsme věděli, kdy máme zabrat a kdy se z toho dostaneme. Ale mladší kluci ne. Mysleli si tehdy, že to půjde samo. Nešlo.

Během přípravy jste odehráli hned dvacet zápasů. Jak jste to fyzicky zvládali?
Na led se šlo prvního srpna. Předtím byla měsíc dovolená, buď jsme zůstali doma, nebo jsme jeli k moři. Pak jsme se museli sehrát. Sestava se neskládala postupně, pětky byly dané a trenéři je neměnili. Přípravných zápasů bylo tolik, abychom si na sebe zvykli.

Jak početná byla tehdejší sestava ve srovnání s dnešními týmy?
Nehrávalo se čtyři pětky, spíš na dvě lajny. Třetí lajně se říkalo „údržba“. Měli jsme docela vyrovnané mužstvo, hlavně jsme se ale mohli spolehnout na vynikajícího brankáře. V době Slovanu to byl Zdeno Gáj. Osobně jsem v kvalifikaci nastupoval až ve třetím útoku, ve dvaatřiceti letech jsem měl vrchol kariéry už za sebou.

Kapitánská řehole a ohromná týmová vůle

Přesto jste ale dělal kapitána…
Tehdy si jej určovala kabina, dneska je to víc o rozhodnutí trenérů. Neměl jsem to jednoduché. Musel jsem spolupracovat s trenéry, hráči i výborem klubu. Někdy to bylo tvrdé a nepříjemné. Třeba při vyjednávání odměn. Když nám je vedení nechtělo dát, kluci chtěli stávkovat, nebo byli při nejmenším naštvaní. Nebylo snadné jim vysvětlit, jaká je situace, že nejsem pose*a a podobně. Muselo se jednat rozumně, s ohledem na každou stranu.

Zmínil jste brankáře Gáje. Rok předtím vychytal postup z I. NHL Zlínu, dvakrát v řadě tak vyhrál stejnou soutěž…
Se Zlínem to bylo vůbec zajímavé. Když postupoval do nejvyšší soutěže, měli jsme zrovna spadnout z druhé ligy, i když jsme měli celkem dost bodů. Postupem Zlína jsme se ale zachránili a za dva nebo tři roky jsme postoupili do první ligy (I. NHL – pozn. red.). Trenéři Mrlík s Koníčkem tomu dali řád. Hlavně Mrlík nás honil, jako kdybychom byli stroje. Zahrádky, běhání, čtyřstovky. Dokonce jsme chtěli i stávkovat, že pod ním nebudeme hrát.
Ale ke Zdenkovi – byl to vynikající brankář, ale na extraligu to úplně nebylo. Hodnotil bych jej někde mezi extraligou a první ligou. Zažil jsem jej už v Prostějově, když jsme oba přišli z vojny – on z Prešova a já z Trnavy. Stali se z nás velcí kamarádi. Oba jsme na zimáku dělali ledaře, já jsem byl hlavní a Zdenko mi dělal pomocníka. Rád na něj vzpomínám. Když přišel do Přerova, už nebyl tak impulzivní jako předtím. Držel se víc vzadu. S brankáři se tehdy netrénovalo speciálně jako dnes. Zalezl do brány a jenom se na něj střílelo. Nebezpečné ale bylo, když se na něj při rozcvičce vystřelilo, jak si nepřál. To pak bylo zle. Jednou po mně hodil i hokejku (úsměv).

Základní část sezony 1981/82 jste zakončili na třetím místě, doma jste ani jednou neprohráli, pouze dvakrát remizovali. Čemu přičítáte, že jste na vlastním ledě byli tak silní?
Měli jsme ohromnou vůli. Sice jsme byli schopní prohrávat 0:5, ale pak jsme to dokázali otočit. Zabrali jsme. Byly týmy, které nám dlouhodobě dělaly problémy. Ještě před Slovanem si vybavím třeba Kopřivnici nebo Drtiče Hodonín. Pak ale byla mužstva, na která jsme naopak uměli – například Dukla Hodonín.

Místo odpisu druhá míza

Doma i venku jste v základní části dokázali porazit regionálního konkurenta Olomouc. Jak velká s ní tehdy byla rivalita?
Jako hráči jsme to brali prestižně. Už z Prostějova jsem byl naučený, že se to mezi sebou nesnášelo. Mnohem větší rivalita ale panovala mezi diváky než mezi samotnými hokejisty. Za Olomouc v té době hrávaly velké osobnosti. Honza Jurka, Josef Sršeň, „Macek“ (přezdívka, skutečné jméno je Matouš – pozn. red) Vykoukal, Josef Neplech, Karel Dub, Franta Kovář. Vzájemně jsme se znali a věděli jsme, co na koho platí (úsměv).

Nové Přerovsko po základní části napsalo, že trenéři nejsou příliš spokojení s obrannou hrou na hřištích soupeřů. Jak moc jste se na ní zaměřovali, abyste ji zlepšili?
Trenéři s námi hlavně pracovali na tom, že levým křídlem se hraje zpátky. Beci museli být poslední, ne první jako teď. Obsadilo se střední pásmo, červená čára byla rozhodující. Přesilovky se nacvičovaly, ale myšlenky jsme si museli domlouvat mezi sebou. Trenér Grábl třeba řekl: ‚Co to pomůže nacvičovat, když musíš zapojit hlavu a musíš udělat něco navíc.‘ Tehdy jsem se tomu smál, ale ona to byla pravda. Hráč musí něco vymyslet, co pomůže mít šablonu? Dneska mají trenéři a hráči všechno nastudované z videí, za nás něco jako videopříprava teprve začínalo. Na lepší hráče se hrála ‚osobka‘, aby si v zápase zahráli co nejméně.
Mně pasovala spolupráce s Jardou Luzarem a Jardou Dvořákem, byli jsme velice dobře sehraní, rozuměli jsme si. Vyhovovala mi pozice levého křídla. Když mě na ni trenéři přesunuli z pravého křídla, mysleli si, že mě odepíšou. Opak byl ale pravdou. Měl jsem všechny puky, zakládal jsem útočné akce. S klukama jsme věděli, kdy máme jeden za druhého zaskočit. Kdy se mám vrátit za Lóznu (přezdívka Jaroslava Luzara – pozn. red.) nebo kdy se má v nejhorším případě vrátit jako centr Dvořák. Vždycky to bylo dobře zajištěné.

„Stahovačka“, atlet. Všechno vynikající hráči

Obránci zase tolik bodů nesbírali – nejproduktivnější bek Stanislav Svozil měl po základní části bilanci 4+5. Bylo to tím, že měli více defenzívních povinností?
Beci měli hlavně za úkol udělat co nejméně chyb v rozehrávce. Žádná rozehrávka na červenou čáru, nacvičovalo se založení postupného útoku. Dobrý obránce to ale uměl rozehrát na červenou. Musel to mít v rukách, nenacvičovalo se to. Třeba u nás v lajně byl Svozka, který to ovládal. Důležitá nicméně byla vzájemná komunikace mezi všemi hráči. Komunikovali jsme hodně – na ledě, v šatně, o přestávkách mezi třetinami. Uměli jsme se seřvat, ale vzájemně si také odpustit. Když už jsme se po tréninku dohádali, šli jsme pak na pivo, tam jsme si to rozebrali a všechno bylo v pořádku.

Nejlepším přerovským střelcem po základní části byl čtrnáctigólový Miroslav Šnábl. Asistence ale nasbíral pouze tři a v kanadském bodování mužstva byl až šestý, byl to vyloženě střelec?
Mirek hrál hodně s Petrem Hampelem a Jirkou Kalvodou. To byla už mladší generace hráčů a často rozhodovali utkání. Hampelovi jsme říkali ‚Stahovačka‘. Byl to Ostravák a mluvil a krátce. Byl to dobrý hráč, ostatně jako všichni kluci v týmu. Mladší se starali o body, my starší jsme zase byli rozumnější. Vzájemně to do sebe zapadalo, rozuměli jsme si. Tehdy to nebylo jednoduché. Když dal hráč deset gólů, už něco znamenal. Platí to i teď – a nejen pro góly. Nahrávky se ale v té době neuznávaly.

Jaroslav Luzar, Jiří Kalvoda… jací to typově byli hráči?
Byli to jedni z nejlepších hráčů mužstva. Kalvodu jsme ze začátku moc nechápali. Byl to dobrý atlet, v letní přípravě uměl skok do dálky nebo přes překážky, přeskočil přes laťku. To jsme my nezvládli. Sportovně jsme byli zaměření všeobecně, ale ne takhle specificky. Jirka byl ale dobrý kluk, přišel k nám z Ingstavu Brno. Jarda pochází z Opavy, spolu s Peťou Ovčáčkem přišel z Dukly Kroměříž. Byl to vynikající hráč. Měl sice svoje výstřelky, ale to jsme měli všichni. Na hráčích jako on to v sezoně zakončené Slovanem stálo.

Odečet bodů a strhující závěr

Sedmnáctého ledna jste doma porazili 9:4 Liberec. STK (Sportovně-technická komise – pozn. red.) vám ale za váš neoprávněný start dva body (ty tehdy vítěz utkání získával místo současných tří bodů – pozn. red.) vzala. Co se stalo?
Při předchozím zápase v Olomouci jsem dostal trest na deset minut a do konce utkání. Tehdy se neodebíraly registračky a trenér Grábl mi řekl, že můžu hrát. Nastoupil jsem a proti Liberci jsem dal tři góly. Olomouc to pak „rozšťárala“, kromě odečtu bodů přišel i trest pro mě. Za to, že jsem hrál načerno, jsem dostal stopku asi na tři utkání. Nakonec to ale dopadlo dobře. Svaz rozhodl v náš prospěch a body nám na konci finálové části vrátil.

Od utkání proti Liberci jste prohráli jediný z dalších třinácti zápasů finálové skupiny. Mohlo to být i tím, že jste po sporném odečtu bodů byli – jak se říká – zdravě naštvaní?
Mohlo to být tím, kluci makali i za mě. Věděli, že jsem nevinný a musím poslouchat svazové orgány, ne vlastní hlavu. Tehdy v tom byl docela guláš. Systém, ve kterém se neodebíraly registračky a tresty si každý hlídal sám, byl nový. Týmy si na něj teprve zvykaly. I dnes se ale občas stává, že si někdo tresty nepohlídá.

Finálová část byla dramatická do posledního kola. Postup do kvalifikace jste si zajistili až závěrečným vítězství v Hradci Králové. Na východě Čech jste nejprve vedli 2:0, po druhé třetině byla ale stav 3:2 pro domácí Stadion. Jak jste na to reagovali v kabině?
My hráči jsme si mezi sebou řekli, že musíme víc bojovat a bruslit. Trenéři k tomu ještě doplnili taktiku. Tehdy bylo zvykem, že sestava se v takových situacích stáhla na deset nejlepších hráčů. Posledních deset minut třetí třetiny se tak odehrálo na dvě pětky.

„Zářez“ od rozhodčího

Hradec jste nakonec porazili 5:3 a postoupili do kvalifikace o nejvyšší soutěž proti Slovanu. Ten z elitní ligy před rokem sestoupil a v kádru měl hráče s reprezentačními zkušenostmi – Rusnáka, Paška, Dorniče, Pukaloviče, Jaška. Vzbuzovalo to ve vás velký respekt k soupeři?
To ne. V prvním zápase jsme doma po dvou třetinách vedli 4:2. Pak nás porazili hlavně Pašek s Rusnákem, ti dali nejvíc gólů. V poslední třetině nás ale zároveň „zařízl“ rozhodčí Jirka, Bohumilu Šromovi neuznal dost možná rozhodující gól na 5:2. Byl na nás trochu přísnější. Proč nám ale branku neuznal, si už nepamatuji. Tehdy si však rozhodčí dělali, co chtěli. Bylo to normální.

Nakonec jste v úvodním duelu kvalifikace prohráli 4:7. Nerozhodila vás situace s neuznaným gólem?
Je potřeba říct, že Slovan byl lepší, neměli jsme na něj. Už jsme trochu ztráceli důvěru. Řešilo se, kdo půjde do práce a takové věci. Do Bratislavy jsme nejeli den před utkáním, ale až v den utkání. Se Slovanem jsme na Pasienkách byli na obědě. Byli tam nejen hokejisté, ale i fotbalisté, kteří jeli na Spartu. Donesli nám předkrm, vrcholoví fotbalisté i hokejisté tehdy běžně dostávali šunkovou rolku. Nám to oddělávali na pět deka. Potom za mnou přišel vrchní a ptal se mě, jak budeme platit. Odpověděl jsem, že každý zvlášť. Následně jsem šel za naším vedoucím Mückem. Řekl jsem mu, ať to zaplatí a pak nám to strhne z odměn. Bylo vidět, že nasazení už není takové. Svůj cíl jsme splnili a na shledanou. Hráči vycítili, že už to není ono. Navíc nás bylo málo, měli jsme hodně zraněných. Už ve druhé třetině prvního zápasu jsme přišli o Šaška s Hampelem, do Bratislavy navíc nejeli Hána a Chytil. Dohrávalo nás strašně málo. Dokonce se musel vrátit Jarda Dvořák, který už v té době dělal maséra.

Krúti, krúti sa, až stratil puk

Jaká při kvalifikačních zápasech v Přerově panovala atmosféra?
Při obou zápasech bylo vyprodáno, o lístky se strhl boj. Lidé stáli venku a dohadovali se. Na stadionu jich pak pokaždé bylo ještě víc, než pět a půl tisíce (tehdejší oficiální kapacita přerovského stadionu – pozn. red.). Čtrnáct dní před začátkem kvalifikace žilo celé město jenom hokejem. Lidé se chodili dívat na tréninky, bylo to něco, co dneska už není.

Slovan se ještě před startem kvalifikace nechal v novinách slyšet, že má k dispozici videozáznamy dvou vašich zápasů. Vnímali jste to?
Osobně jsem tyto věci neřešil. Tehdy to začínalo, některé zápasy byly natočené. I my jsme nějaké záznamy měli, ale rozhodně se nestříhalo a nebylo to tak profesionální jako teď. Když jsme u videa, doma mám dokonce ještě kazetu s jedním ze zápasů proti Slovanu. Nevím, jestli bych ji našel. Vzpomínám si nicméně, že tam byl slovenský komentář. Komentátor mimo jiné říkal: ‚Krúti, krúti sa, až stratil puk.‘ (smích)

Jak moc se s bývalými spoluhráči z éry kvalifikace se Slovanem scházíte?
Poslední sraz jsme měli v roce 2018 v pivovaru, když se slavilo devadesát let přerovského hokeje. Od té doby se hromadně nevídáme. Vidívám se s klukama, co chodí na hokej – třeba s Honzou Trnkou, Bohoušem Šromem nebo Peťou Ovčáčkem.