Je to skoro rok, co jste jako kapitán vedl juniorku až do rozhodujícího zápasu baráže o extraligu, kde vás nakonec vyřadil Litvínov. Jak na to vzpomínáte?
Jenom pěkně. Celý rok byl hezký, byli jsme dobrá parta kluků, dařilo se nám. Odehráli jsme vlastně maximum zápasů, co v sezoně šlo. V posledním utkání se to nakonec nepovedlo, což je škoda. Vzpomínky na juniorku mi ale přesto zůstaly výborné.

Teď se Přerov v Lize juniorů utkává s Českými Budějovicemi, Salzburgem nebo Slavií. Nechyběly vám právě takové zápasy?
S klukama jsme se o tom bavili po Litvínově, nějaký takový těžký zápas nám asi scházel. Občas se chodím dívat na současnou juniorku, hraje tam brácha a mezi klukama mám pořád spoustu kamarádů. Přijde mi to podobné jako minulou sezonu, ale samozřejmě tam jsou atraktivnější soupeři. Liga se zkvalitňuje, což je jenom dobře.

Jak vypadal váš přechod z juniorky mezi muže?
Bylo to hrozně náročné, v mužích je to oproti prvoligové juniorce něco úplně jiného. Jsou tam o dost šikovnější hráči, na nic nemáte čas, mnohem více se řeší věci ohledně systému hry. Těžší jsou i tréninky, rozdíl je skoro ve všem. Na druhou stranu nemůžu říct, že jsem to čekal lehčí.

Měříte 173 centimetrů, není to pro vás jako pro obránce hendikep?
V průběhu kariéry už jsem se s tím naučil hrát. Ne, že by byla dlouhá, ale mezi menší hráče jsem patřil vždycky. Musel jsem výšku nahradit něčím jiným a už jsem si na to zvykl. Nemyslím si, že by mě to teď limitovalo, dokázal jsem se s tím vyrovnat.

I v soubojích, třeba u mantinelu?
Výška jde samozřejmě znát, někteří soupeři jsou navíc silnější. Jak už jsem ale říkal, musím to něčím nahradit. Třeba rychlostí, musím být v situacích vychcanější, chytřejší než protihráči.

Sezonu vám předčasně ukončilo zranění na univerziádě. Kvůli ní jste objezdil přípravu, a pak jste si ani nemohl zahrát všechny zápasy ve skupině…
Těšil jsem se fakt hodně, poprvé jsem si v ledním hokeji zahrál za nároďák, poprvé jsem se také podíval do Ameriky. Bohužel to nedopadlo, jak jsem chtěl. Co se dá dělat, asi to tak mělo být.

Univerziáda? Neměnil bych

Jak k vašemu osudovému zranění vůbec došlo?
V zápase proti Lotyšsku soupeř vyhodil puk do našeho obranného pásma a zkoušel ho dojet jako první, aby nebylo zakázané uvolnění. Měl jsem bruslařský souboj s jejich útočníkem, byl jsem před ním. Rozhodčí odpískal zakázané uvolnění a hned potom jsem přestal hrát. Už jsem přemýšlel nad dalším buly a v tu chvíli mě Lotyš postrčil. V té rychlosti jsem letěl rovnou na mantinel. Jak jsem padal, levá noha se mi zvrtla o mantinel a narazil jsem na ní celou vahou.

Jak zněla diagnóza?
Hned jsem jel na rentgen. Tam mi řekli, že noha není zlomená a můžu ji potom zkusit zatěžovat a třeba si ještě i zahrát. Doufal jsem, že to půjde, ale ani čtrnáct dní po návratu to nešlo ani náhodou. Nohu jsem měl pořád dost oteklou, proto jsem šel na magnetickou rezonanci. Zjistili, že nějaký vaz mám přetržený, jiný potrhaný, jiný natáhnutý. Přesně nevím, co všechno tam je. Každopádně mám po sezoně.

Neříkal jste si zpětně „Proč já jsem na tu univerziádu jezdil? “ Teď můžete hokej sledovat leda z tribuny jako divák…
Když jsem se zranil, měl jsem v Americe a potom i po návratu do Česka spoustu času na přemýšlení. Kluci hráli nebo trénovali, zatímco já jsem byl maximálně s masérem, doktorem, případně jsem si mohl zajít do posilovny. Hlavou se mi honilo leccos, napadlo mě i tohle. Asi bych to ale nevracel, to stejné se mi mohlo stát i tady v Česku. Jsem rád, že jsem na univerziádu jel, i když to zranění samozřejmě příjemné není.

Bylo plno času na přemýšlení pro vás tím nejhorším?
Čas mám pořád, teď už aspoň můžu chodit za klukama na zimák, trochu se tím odreaguju. Bylo to asi to nejhorší, přemýšlel jsem o řadě věcí, nic moc jiného jsem dělat nemohl.

Jak to vypadá s vaším návratem do tréninku?
Trénovat se snažím už teď, aspoň střed těla, břicho, ruce. Pokud všechno bude v pohodě, příští týden bych měl začít s rehabilitacemi. Když všechno půjde, jak má, za šest týdnů bych všechno mohl zkusit normálně jako předtím. Uvidíme, jak budou probíhat rehabilitace, od těch se bude odvíjet všechno ostatní.

Za Zubry jste v této sezoně stačil odehrát patnáct zápasů, dalších jedenáct jste přidal ve druhé lize za Valašské Meziříčí. Jak svůj první rok mezi muži hodnotíte?
Myslel jsem si, že do Valmezu budu jezdit častěji a doma občas zaskočím na sedmém bekovi, když bude potřeba. Nečekal jsem, že v Přerově odehraju tolik zápasů. Bylo to dáno i tím, že někteří obránci byli zranění a my mladí jsme dostávali šanci. Trenéři nám věří, za což jsme rádi. Poslední zápasy před univerziádou jsem měl i docela vysoký čas na ledě a cítil jsem se dobře. Právě proto mě mrzí, že zrovna teď přišlo zranění. V době, kdy se mi dařilo.