V seniorské kariéře se vám zatím nepovedlo dojít dál, než do čtvrtfinále play-off. Je motivace změnit to jedním z důvodů, proč jste se vrátil do Přerova?
Postup přes čtvrtfinále beru jako svůj cíl. S Přerovem jsem v něm dosud dvakrát vypadl – před čtyřmi lety nás vyřadila Slavia a v následujícím ročníku Kladno. Chce to opravdu změnu. Ať to není tak, že se postoupí do čtvrtfinále a pak přijde konec sezony. Myslím si, že očekávání na semifinále a nějaký úspěch tu jsou. Cítíme to my hráči, cítí to fanoušci. Jsou skvělí a semifinále by si zasloužili.
Jak podle vás do týmu zapadli zcela nové tváře, jako je Matěj Novák, Jan Svoboda, Vít Seemann nebo Ondřej Ševčík?
Uvidíme na ledě (úsměv). Ale po lidské stránce, a co jsem měl možnost vidět v letní přípravě, by tam neměl být problém. Všichni by měli zapadnout do kolektivu, který v Přerově vždycky zdobil kabinu a mužstvo. Při stmelovacích akcích jsem blíže poznal hlavně Ondru Ševčíka. Nezavře pusu, všude je ho plno, všude jde slyšet (smích).
Co jste se od něj dozvěděl zajímavého, když je takový mluvka?
První týden jsem ho poslouchal. Teď se musím přiznat, že všechno, co řekne, jde u mě levým uchem dovnitř a pravým zase ven (úsměv). Ondra vždycky vytáhne zážitky z Uherského Ostrohu, Hradiště a podobné věci. Jsou to místa, kterými jsem zatím maximálně projížděl (smích).
Z Přerova jste se už jednou odrazil do extraligy – v prosinci 2019 do Vítkovic. Přemýšlíte, že by se vám to ze stejného klubu mohlo podařit znovu?
Je pravdou, že Přerov je tým, ve kterém jsou individuality na očích extraligovým klubům. Momentálně to ale neřeším. Ze začátku to bylo jiné, bral jsem to tak. Teď se nicméně budu plně soustředit jen na to, abychom s Přerovem odehráli úspěšnou sezonu. Extraligy se však do konce kariéry rozhodně nezříkám. Po nevydařené sezoně ve Vítkovicích mám chuť se tam jednou vrátit. Cítím, že na extraligu mám.
Přesto jste šanci pokračovat nedostal…
Bohužel, takový je hokejový život. Kočovný. Někdy to vyjde, někdy zase ne. Z Vítkovic jsem ale neodcházel ve zlém. Nyní jsem rád, že můžu hrát za Přerov. Co přinese budoucnost, uvidíme.
Jak vás dosavadní roky strávené u Zubrů změnily? Dá se říct, že jste zpokorněl?
Ani bych neřekl. Když jsem do Přerova přicházel (v lednu 2018 – pozn. red.), ambice jsem neměl. Především jsem se chtěl prezentovat dobrým hokejem u Zubrů. Když přišla možnost jít na jeden zápas do Vítkovic, moc mě to potěšilo, ale nehrotil jsem to. Nečekal jsem, že by mohla přijít další utkání. Počítal jsem maximálně s výpomocí na týden, čtrnáct dní. Nakonec z toho byl v podstatě rok a půl.
Pomohla vám přerovská karta – příchod z týmu, který držel pospolu a dokázal otáčet a zvládat těžké zápasy?
Rozhodně. Do extraligy jsem šel i s dobrým sebevědomím. V Přerově se vyhrávalo, byla tu dobrá parta, panovala dobrá nálada. Do Vítkovic jsem si ji přenesl.
Bral jste první start za Vítkovice hodně prestižně? V extralize jste předtím měl na kontě jediný zápas za Chomutov…
Měl, ale neřekl bych, že jsem první zápas ve Vítkovicích bral prestižně. Vnímal jsem ho tak, že buď se povede, nebo ne. Že život jde dál. Jak se říká: když nejde o život, jde o ho**o. O prvním zápase jsem věděl tři dny dopředu, jestli se nepletu. Čtrnáct dní se pak jednalo pokaždé den před utkáním. Ve finále jsem tam vydržel stabilně až do konce sezony a pak jsem přidal ještě rok.
Když jste loni nastupoval za Přerov prostřednictvím střídavých startů z Vítkovic, cítil jste větší zodpovědnost? Že jste hráčem z extraligy, který by měl výrazně pomoci?
(Zamyslí se) Nemyslím si. Spíš jsem se snažil hrát, jak u mě trenéři byli zvyklí. Nechtěl jsem se pouštět do věcí, které jsem nehrál, abych zbytečně nekazil vlastní hru. Pomohlo mi, že v Přerově zůstali stejní trenéři. Komunikovali jsme spolu i v době, kdy jsem hrál za Vítkovice. Mluvili jsme o tom, co by po mně chtěli. Známost obou stran byla velké plus.
Jak jste si užil fotbalový zápas v Újezdci, který vám zpestřil letní přípravu?
Honza Süss sice říkal, že levý kraj obrany zahrál špatně, co jsem viděl a četl rozhovor. Ale nás šikovných leváků je málo (smích). Remízový výsledek 3:3 podle mě hovoří za vše. Zápas jsme zvládli se ctí.
Jak se vám v Přerově vůbec líbí a žije, když pocházíte z druhého konce republiky?
O Přerovu můžu mluvit jenom v pozitivech. Nic mi tady nechybí, město a hlavně lidi v něm jsou super. Byl to mimo jiné jeden z důvodů, proč jsem se vrátil. Přerováci kolem hokeje i mimo něj jsou hrozně fajn. Člověk už jich za ty roky pár potkal, získal nové kontakty. Třeba Pepu Vojáčka, který hrával hokej ještě s Milošem Říhou. Často se potkáváme a vedeme dlouhé rozhovory. Lidsky jsme si sedli a bavíme se nejen o hokeji, ale také o tom, jak se žije v Kadani a jak v Přerově. Znají se i naše rodiny, předáváme si vzkazy, vznikla tam silná přátelská vazba.
Vyprávěl vám pan Vojáček o souhře s Milošem Říhou?
Jasně, prozradil mi spoustu zážitků. Celkově mi vykládal, jaký hokej v Přerově tehdy byl. Jak vypadal, s kým hrál a podobně.
Jak často si dopřáváte pivo ZUBR?
(Smích) Nevím, jestli to můžu říct. Aby mě pak Pavel Hanák ještě nevyrazil… I když on je jednak rumovej a jednak umí pít i pivo (smích). Když je možnost, chvilka, pokud třeba druhý den nehrajeme a nemáme ani trénink, na pivo určitě zajdu. Nejčastěji piju Granda. Chuťově mi k srdci přirostl nejvíc, navíc je na čepu prakticky všude.
Jaké číslo dresu po návratu k Zubrům zvolíte?
Myslím, že Přerov už mám spjatý s dvacet jedničkou. Takže není co měnit, zůstanu u ní (úsměv).
Stejné číslo jste v Přerově nosil i předtím, proč jste si ho vybral?
Dřív jsem vždycky hrával buď s dvacítkou, nebo s dvacet dvojkou. Když jsem ale přišel do Přerova, obě čísla byla obsazená legendami. Dvacítku nosil Sejk, dvacet dvojku Palič. Proto jsem zvolil zlatou střední cestu v podobě dvacet jedničky. Teď už bych si sice dvacítku nebo dvacet dvojku vzít mohl, Sejk s Paličem v týmu nejsou. Ale už se prodalo pár mých dresů a změnu bych fanouškům nemohl udělat (smích).
Poslouchá Robert Černý Black Sabbath?
(Úsměv) Neposlouchá, vyrůstal jsem spíš na Queenech a podobných skupinách. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl Sabbathy začít poslouchat. Přezdívka „Black“ vznikla až v Přerově, do té doby jsem se s ní nesetkal. Vymyslel ji Tomáš Tomiga (bývalý kondiční trenér A-týmu Zubrů – pozn. red.), ten za ni může (smích).
