ZÁPASY ONLINE ► MUŽI: Vrchlabí - Přerov 5:0 | JUNIOŘI: Vsetín - Přerov 2:3 | DOROST: Přerov - Havířov (čtvrtek 18:00)

Dřevěné šatny nebo honička s kustodem. Co o zimáku řekly osobnosti různých dekád?

Dřevěné šatny nebo honička s kustodem. Co o zimáku řekly osobnosti různých dekád?
P ř e r o v – Na přerovském zimním stadionu vyrostla za padesát let jeho fungování celá řada kvalitních hokejistů. Dotáhli to do prestižních evropských soutěží, české reprezentace nebo do zámořské NHL. Šestice tváří neodmyslitelně spjatých s MEO (podle roku narození vždy po jednom zástupci z dekád mezi léty 1950–2010) u příležitosti významného jubilea sportoviště odpověděla na otázku: Jak vzpomínáte na své začátky na přerovském zimáku?

Stanislav Svozil nejstarší (*1952)

„Když jsem přišel do Přerova, byl jsem na vojně. Časově mě omezovala, musel jsem věčně pobývat v kasárnách na Želatovské a pouštěli mě jen na tréninky. Kádr se tehdy strašně obměňoval. Začínali jsme v okresním přeboru a postupovali pořád výš a výš. Hráči kolem mě se střídali, zatímco já jsem pořád zůstával.

Do otevření stadionu se hokej v Přerově hrával jen na plochách, které byly odkázány na počasí. Zažil jsem ještě hřiště „na Viktorce“. Umělý led asi v něčem lepší byl, ale člověk to ani nevnímal. Nad ledem stála železná konstrukce s osvětlením. Dodneška si pamatuju, jak jsme hráli s Benešovem. Tehdy chumelilo a světla byla zřejmě provizorní, takže praskala. Lampy se musely vyměňovat, led zase odhazovat. Co si budeme namlouvat, začátky byly všelijaké. Dneska je to úplně jinak."

Petr Dočkal (*1969, na titulní fotce vpravo)

„Když jsem v pěti letech začínal s hokejem, na led nás tenkrát chodilo čtyřicet kluků. Dneska by to byl unikát, protože teď jich chodí stěží ani ne polovina. Mám krásné vzpomínky na trenéry, jako byli pan Garstka, pan Chytil, Pavel Foret, Vojta Burian, pan Málek, pan Hradil, pan Kostiha a plno dalších. Byli jsme nadšení, jak s námi nějakou hravou formou pracovali.

Nikdy také nezapomenu na utkání se Slovanem Bratislava v roce 1982. Řekl bych, že tehdy byl zimní stadion asi nejvíc vyprodaný. Byl jsem až kdesi ve druhé nebo třetí řadě, mezi lidmi. Na zimáku panovala atmosféra, na kterou se nezapomíná. V té době hrál Jarda Řezáč, „Bača“ Ovčáček, Šrom, Svozil. Samí hokejisté, kteří jsou doteď legendami.

Trochu jsme se tomu přiblížili v roce 2015, kdy jsme po iks letech postoupili do první ligy. Atmosféra byla také elektrizující, bylo to super. Stadion ještě předtím prošel rekonstrukcí. Lidem nyní nabízí úplně jiný komfort. Myslím si, že fanoušci si to zaslouží.“

Pavel Hanák (*1979)

„Svoje první hokejové krůčky si pamatuju docela přesně. Na stadion mě vzali rodiče, bylo mi asi pět let. Měl jsem ještě brusle, kterým se říkalo klouzačky. Naši si mě posílali z jedné strany na druhou. Můj brácha už v té době hrál za velké kluky, takže jsem chtěl být jako on. S kamarády ze školy jsem začal chodit do přípravky, kde mě vedl třeba pan Garstka nebo pan Burian. Bylo nás tam spousta, snad padesát dětí. Z tohoto počtu se vybíralo dvacet, pětadvacet kluků, kteří teprve šli do nějaké třídy. Stadion měl ještě staré dřevěné šatny, vstup byl nad dnešní rolbou. Je to už strašně dávno."

Jakub Ferenc (*1989)

„Rodiče mě dovedli na přípravku, kde působil pan Garstka. Byl to první trenér, kterého jsem si zapamatoval. Na zimáku byly plastové sedačky, sklápěcí, modré. U ledu stály dřevěné tribuny, po kterých jsme skákali. Na původní podobu zimáku mám jenom dobré vzpomínky. Včetně minihokejových bitev.

Když hrálo áčko, šli jsme si do šatny pro věci. Pokud měl „Sárty“ dobrou náladu, tak nám odemknul a vzali jsme si hokejky. Pokud ne, měli jsme smůlu a někde se vyštrachal balon. I tak jsme ale blbli v rozích u mantinelu, kde to bylo zamrzlé. Šmrdlali jsme to v místech, kudy se dnes jde ke střídačkám nebo k rolbě. Z hokeje jsme moc sice neměli, ale pořádně jsme se vydováděli. Hrálo se proti bloku mantinelu, který nám sloužil jako branka. Bouchali jsme do něj.“

Mikuláš Zbořil (*1994)

„Začátky z přípravky a prcků bruslících na třetinách hřiště znám jenom z videokamer a vyprávění taťky, dědy, rodiny. Dobře si ale pamatuju na minihokeje – s hokejkami a tenisáky. Hrávali jsme je v rozích za brankou při zápasech A-mužstva, zvenku tam byly děravé mantinely. Vždycky jsme s klukama pálili a vůbec jsme se nedívali na hokej. Měl jsem z toho špinavá kolena. Doma pak nadávali, že jsem jak prase.

Vybaví se mi i klasické dřevěné tribuny na obou stranách. Člověk vyběhl po schodech a dostal se k velkým dřevěným deskám. Vždycky jsme sedávali pod kotlem a nohama jsme houpali dolů. Později jsme se ještě rukama drželi za zábradlí. Jako sedačky sloužily velké plastové lavice. Člověk chodil a třískal s nimi, protože to dělalo hrozné rány. Děsná sranda. Nebo jsme po dřevěných tribunách dupali a hráli hoňky. Prostě jsme divočili.

Ještě si vzpomínám, že u vchodu do kabin dřív stávala budka. Byly tam klíče, které vydával nebožtík „Sárty“. Jako starší jsem pak z domu jezdíval na kolečkových bruslích, asi abych nemusel chodit pěšky. „Sárty“ mě vždycky nutil vyzouvat se ještě venku, takže jsem pak v ponožkách musel ťapkat přes ty betony a ten bordel. Jednou jsem mu tam ale prosvištěl a on mě pak naháněl po šatnách. Honil mě až do kabiny. Pamatuju si na to, jako kdyby to bylo teď."

Martin Ryšavý (*2003)

„Když jsem v roce 2008 začal chodit na přípravku, byl zimák ještě starší – před rekonstrukcí. Moc si toho nepamatuju. Ale utkvěly mi sedačky, byly takové zvláštní. A taky bílá čokoláda z automatu, kterou jsem si dával po každé přípravce. Po rekonstrukci stadion prokoukl, stal se moderním. Tehdy jsem hrál v první nebo ve druhé třídě. Bylo skvělé, že jsem už odmalička zažil hezčí zimák. Podle mě patří k nejhezčím v první lize. Na stadionu se mi líbila atmosféra, která tam panovala před covidem. Měl jsem možnost hrát zápasy za áčko a na atmosféru při zápasech nikdy nezapomenu."

Zdroje a autoři fotografií: Jiří Vojzola, Jan Gebauer, archiv HC ZUBR Přerov