ZÁPASY ONLINE ► JUNIOŘI: České Budějovice - Přerov 9:0

Přerovské hokejové legendy, 9. část - Rodina Málků

Přerovské hokejové legendy, 9. část - Rodina Málků
P ř e r o v - Seriál o přerovských hokejových legendách, který vznikl u příležitosti oslav osmdesáti let přerovského lední hokeje, pokračuje už devátou částí. Dnes budeme na hokejové zážitky vzpomínat s hokejovou rodinou Málků, která neodmyslitelně patří k tomu nejlepšímu, co přerovský hokej za uplynulých osmdesát let nabídl.

Rodina Málků: V erbu hokej

„Nikdy nebudu moct tátovi dost poděkovat, že mě přivedl právě k hokeji. Bylo to v roce 1973 na první výběr přípravy, na nově postaveném zimním stadionu. My mladší jsme kroužili dokola ledové plochy půl hodiny bez puku a potom půl hodiny s pukem. Dodnes jsem nepochopil, jakou metodu výběru použili. Ti starší museli aspoň absolvovat nějakou obratnostní dráhu. V tu dobu se již po ledě proháněli starší kluci, kteří se stali vzorem pro celou naši nastupující generaci: Miloš Říha, Honza Masařík, Milan Žádník, Míra Venkrbec, Pepa Hrabal a další.”

„Ve stejnou dobu začal můj táta trénovat. Nikdy jsme se ale jako trenér a hráč nepotkali. Jeho dráha se ubírala po boku jeho největšího kamaráda pana Hradila. S vedoucím panem Sklenářem vytvořili nerozlučnou trojku, jejichž rukama prošel například otec Tondy Sprušila nebo otec dnešního rozhodčího Jirky Neumanna - později vybojovali vítězství v přeboru severomoravského kraje s týmem postaveným okolo Erika Kohůta.”

„V roce 1975 jsem se stal žákem první spádové hokejové třídy na Želatovské škole pod vedením pana Buriana. Jelikož jsem byl ale ročníkově mladší, většinu žákovských kategorií jsem odehrál s partou těch nejlepších kamarádů, které mi hokej dal. Byli to například Roman Ryšánek, Luděk Chytil, Pavel Domanský, Jirka Jurečka, Zdena Blaťák, Jirka Syřena, Honza Klimecký a další. V dorosteneckých letech jsme kopírovali úspěchy prvního družstva. Nové hokejové děti, nový tréninkový systém a parta našich rodičů v „komisi mládeže“ udělala z těch let nejkrásnější roky mého dětství. V kategorii mladšího dorostu jsme postoupili do nejvyšší soutěže přes Hodonín a rok jsme si úspěšně zahráli ligu mladšího dorostu v zajetí TSM (tréninkových středisek mládeže), která byla podporována státem, a neztratili jsme se. Úspěšně jsme bojovali v horní polovině tabulky. Po přestupu do staršího dorostu jsme rok strávili v krajském přeboru, ale hned jsme ho vyhráli a přes Prostějov jsme postoupili do ligy staršího dorostu. Tady se mi podařilo vstřelit patrně nejdůležitější gól své kariéry. Dvanáct vteřin před koncem druhého utkání v Prostějově jsem dal postupovou branku, na kterou už soupeř neodpověděl.”

„V našich šlépějích pak pokračovali ti mladší, včetně mého prvního bratra Martina, který se ve své hokejové pouti brankáře dostal až do výběru reprezentace. Jeho hokejový život, který byl díky problémům se zády kratší, než by chtěl, je spojen patrně s tou nejúspěšnější dobou přerovského mládežnického hokeje. Radek Měsíček, Luboš Václavíček, Roman Andrýs, Tomáš Kupka nebo Tomáš Běhal si také vyzkoušeli extraligu mužů nebo reprezentaci. A dlouho rozdávali hokejovou radost jako „Přerovští odchovanci“, na které umíme být tak hrdí. Třetí do party přišel ten nejmladší bráška Jarda, známý jako Feďa. Podle hesla „aby si kluci nekonkurovali“ zaujal post obránce. Vypadalo to, že by mohl být ten nejtalentovanější, ale nikdy jsme to nezjistili. Komplikace „pro změnu“ se zády ho z hokeje vyřadily příliš brzy, a tak když se to růstem trochu srovnalo, postavil se po vzoru otce do fotbalové branky rodných Kozlovic.” „Největším hráčem byla ale naše mamka. Jak se říká dělník ledu, bez kterých se neobešla ani parta z Nagana. Byl to náš fyzioterapeut, kustod, předseda klubu a hlavně pokladník. Bez tohoto zázemí, které jsme doma díky ní měli, by to nešlo. Děkujeme kouči.”

„Ve své kariéře jsem měl i to štěstí, že jsem se jako mladý potkal s tou opravdovou generací legend přerovského hokeje. Sedět jen v autobuse, v šatně nebo ve vlaku (nějakou dobu jsme cesty za ligovými body podstupovali ve speciálním lehátkovém voze) s hráči jako Luzar, Řezáč, Svozil, Šašek, Ovčáček, Stuchlík a další, to byl zážitek na celý život. Ne tak si vedle nich zahrát v době, kdy Přerov byl na špici 1. NHL (národní hokejové ligy). Premiéru jsem si odbyl před vyprodaným stadionem v derby s Olomoucí. Bohužel v době mé vojenské služby ve VTJ Mělník Přerov sestoupil do 2. NHL a už nikdy se nám nepodařilo postoupit zpět. Přesto jsem měl tu čest dělat několik let více či méně úspěšným týmům kapitána. Nejblíže jsme k postupu měli za trenéra Pavliše, kdy jsme po špatném začátku šňůrou sedmnácti vítězství v řadě atakovali první příčku tabulky a s ní postup do kvalifikace. Bohužel závěr už jsme zase pokazili. V té době jsme se na ledě v útočné dvojici potkali se švagrem Petrem Gerešem. Nedělní obědy u tchána pak začínaly kontrolou Nového Přerovska.”

„Po skončení hráčské dráhy jsem se po otcově vzoru stal trenérem. Je to neskutečný pocit, když se vám před očima mění ta malá motovidla v hráče extraligy, reprezentace či NHL.”

„Přeji přerovskému hokeji do dalších osmdesáti let mimo jiné ještě hodně Martinů Vojtků, Karlů Plášků, Josefů Hrabalů a Tomášů Kundrátků, hodně kvalifikací, jako byla ta památná z roku 1982, a hlavně úžasnou atmosféru, která vždy přerovský hokej provázela. A těm dvěma polotalentům, synovi Matějovi a synovci Jakubovi, co nosí na dresu jméno Málek, ať nejsou poslední z linie, která spojuje toto jméno s tímto sportem a přerovským klubem.”

foto: Josef Málek vlevo, dále brankář Foldyna, Vavruša, bratr Martin Málek a Verlík (archiv Josefa Málka)

V desáté části bude na svoji hokejovou kariéru vzpomínat Stanislav Grábl.